Karel Eliáš

„No a teď se nám z jedné té akce nevrátil jeden kamarád. Tak jsme ho druhý den šli hledat samozřejmě. Dneska máte mobilní telefony a já nevím, co všecko, tenkrát žádné telefony nebyly. Když jste chtěli zatelefonovat, tak jste museli někde na poštu, tam jste zaplatili, oni vám řekli, běžte do kabinky číslo tři a tam si zavolejte, takže to bylo daleko složitější. Hodně se toho dělo přes ty letáky. Tak jsme ho začali hledat po nemocnicích, takže jsme asi na třetí pokus, je jedna pod Pražským hradem, nebo tak nějak se to jmenuje. Jede se tam, jak je ministerstvo školství, tak tam nějakou ulicí doleva takhle nahoru, myslím, že je tam americké velvyslanectví, tak tam je nějaká nemocnice, kde jsme ho konečně našli, toho kamaráda. Byl v dost bídném stavu, zbědovaný, dodneška to mám před očima, a říkal: ‚Kluci, nemáte tady někdo nějaké peníze? Já mám sice celý důchod, nebo co to tehdy bral, ale jak do mě střelili ti Rusáci, tak mi prostřelili peněženku s těmi penězi a nikdo mi za to nechce nic koupit.‘ Tak já jsem mu dal stovku, on mi za to dal prostřelenou stovku, no a tím to skončilo, protože pak jsme se zabývali… No ještě jsme tam dělali moře věcí, to bych musel říct. Že jsme byli i vystrašení, protože potkat se s armádou bylo dost složité. A hlavně si myslím, že ty první sledy, co sem přišli, že to byli mladí kluci, vyloženě já bych řekl skoro jako jste vy, jako děti skoro, a ti nevěděli vůbec, která bije, a ty samopaly měli jako hračku, a když to zmáčknu, tak to střílelo.“