„Co bylo zajímavé, a to asi je i průřezem většiny řeckých rodin, které byly tady. Že i když mnohé z rodin tu zůstaly až dodneška, takže přes šedesát let jsou tady, tak mnoho z nich to bralo všechno jakoby dočasně. Vždycky na Silvestra, a to si pamatuju, se přálo: ‚Všechno nejlepší do nového roku, příští rok ve vlasti.‘ Nezažil jsem skoro Silvestra, kdy by tento přípitek i s tím dovětkem nebyl řečený. Můžu říct, že všichni, nebo většina Řeků, kteří zde žili a žijí, mají rádi Česko, mají rádi místní lidi, ale vždycky to brali jako provizorní druhý domov. Teďka, s odstupem času, ta třetí, čtvrtá generace, samozřejmě pro ně už je to domovem číslo jedna. Ale ta první, a můžu říct, že i ta druhá, generace třeba jako já stále berou jako ten domov-srdce Řecko. I když ta první nebo ta druhá generace odcházeli jako malé děti, nebo my, co jsme se narodili už tady, já to nedokážu vysvětlit proč, proč tomu tak je, ale je tomu tak. Alespoň v mém případě. Já jsem se narodil tady, vyrůstal jsem tady, žiju tady třicet osm let, ale prostě nikdo mi to neodpáře.“
„No, já bych neřekl, že se změnil. Já bych to klasifikoval úplně jinak. Já bych řekl, že ta mytická země získala svůj obraz, že k tomu mýtu jsem si už utvořil i obraz. Já to stále vidím jako mytickou zemi. Možná to bude vypadat blbě. Ale já vždycky, když jsem v Aténách a když mi to čas dovolí, tak já si na tu Akropol zajdu, i když jsem ji viděl už čtyřistapadesátkrát. Já si tam zajdu i počtyřistapadesátprvní. Co je pro mě důležité, že za jakýchkoliv okolností, ať se děje cokoliv, já jsem na Řecko hrdý.“
„Já jsem se odmítl vzdát řeckého občanství, a tím pádem jsem nemohl přijmout české. Já bych ho ani nepřijal. Jednou jsem Řek, a tím to pro mě hasne. Samozřejmě má to, nebo mělo to svoje důvody. Nejhlavnější je ten srdeční – jednou jsem se Řekem narodil a Řekem zůstanu. Samozřejmě, že to mělo i své výhody, že jsem nemusel na vojnu. Mám samozřejmě povinnost vůči řecké armádě, ale jelikož jsem trvale žijící v zahraničí, tak mám takzvaný doživotní odklad vojenské služby. Takže to je pro mě vcelku v pohodě. Ale samozřejmě, že ten důvod, proč jsem si nechal jen řecké státní občanství, je ten srdeční. Prostě, mně by ani nevěřili, že jsem Čech.“
„Velmi emocionální bylo pro mě, když jsme poprvé jeli do Řecka, když jsem poprvé viděl zemi, o které jsem jenom slýchával. Byl to hodně emocionální zážitek, protože to mi bylo sedm. Takže jsme jeli na dovolenou do Řecka, jeli jsme vlakem. Cesta trvala skoro dva dny. Bylo zajímavé, že všechno probíhalo úplně v pohodě, do té doby, než jsme přejeli hranice. Jako i dnes, když to říkám, je to vcelku silné. Já jsem poprvé tehdy viděl svého otce brečet. Pro ně to muselo být něco šíleného. Oni se de facto po třiceti letech vraceli do vlasti. De facto od hranic otec stál v okně a stále se díval ven. Já jsem to tehdy samozřejmě nechápal a nevnímal jsem to, ale když jsem starší, tak s odstupem času a tak si říkám, co to pro ně muselo být, spatřit vlast po třiceti letech.“
„My Řekové jsme schizofrenní. Hlavně ti, co žijí v zahraničí, a to je celá polovina. My duševně patříme tam, jo, naše těla patří sem, ale duševně patříme tam. Schizofrenní jsme, a to už jsme dlouho. Řeknu vám to na příkladu, proč si připadáme schizofrenní. My máme dvě hlavní města. Jedno hlavní město jsou samozřejmě Atény, které jsou svázány s antikou. Druhé hlavní město, kterému říkáme město s velkým M, je Konstantinopol, která byla centrem Byzantské říše. Takže v případě, že by Konstantinopol, dnešní Istanbul, patřil do Řecka, tak nevím, které by bylo hlavní město. Takže na jedné straně je dobře, ne že je dobře, to není. Je štěstí teďka současně pro Řecko, že jsou tam jenom ty Atény, že víme, které je to hlavní město. Pak by to možná bylo docela zajímavé. Asi by bylo nějaké referendum a to referendum by skončilo 50 ku 50. Takže ano, řekl jsem, že patřím sem, to je prostě ta schizofrenie.“
My Řekové jsme schizofrenní, duševně patříme tam, naše těla patří sem
Antonis Epikaridis se narodil v roce 1972 v Třinci. Jeho otec přišel do Československa z Řecka, matka přes Polsko, doma vždy mluvili řecky. Do Řecka se podíval poprvé v roce 1979. Uvažoval o životě v Řecku, ale v 90. letech by mu nebylo uznáno vzdělání. Řecko přesto považuje za svůj domov. Je svobodný, žije v Třinci.
