Jaroslav Ermis

"Ráno, když jsme vstali, byly ulice poseté mrtvolami Němců. To byl strašný pohled. Jedna německá jednotka zůstala v hulváckém lese. V noci se chtěla dostat směrem na Frýdek-Místek za dalšími německými jednotkami. Když přišli do Zábřehu, bylo tam už hodně sovětských vojáků a začala bitva. To bylo mrtvol, to si nikdo neumí představit. Němečtí občané, kteří už byli soustředěni v budovách ve Výškovické ulici, je pak museli odklízet. Nakládali je na vozíky a odváželi na hřbitov. Tam už byla velká jáma, kterou museli také vykopat Němci. A tam dávali jednoho na druhého a zasypávali je vápnem.“

„Otevřely se dveře, vešel ředitel Skalický a jenom řekl: ‚Karle, přišli pro tebe.‘ Za ním hned vstoupili do třídy dva gestapáci, na sobě klobouky, kožené kabáty. A hned šli k Čepkovi: ‚Jste Karel Čepek?‘ On to potvrdil. A oni: ‚Půjdete s námi.‘ Zatkli ho ve třídě. To byl pro nás více než šok. Dovedete si to představit, že před dětmi gestapo zatkne faráře?“

„Odvezli nás do Frenštátu pod Radhoštěm na Horečky, do ubytovny pod můstky. Tam jsme byli ubytovaní a kopali jsme zákopy. Byla to hrůza. To si nepředstavíte! Tenkrát byla zima, mráz, sněhu do pasu. V ubytovně jsme spali na slámě. Jednu deku pod sebe, druhou, co jsme měli z domu, na sebe. Ráno v šest budíček. Dali nám chleba s marmeládou z řepy a už jsme museli do trojřadu a šli jsme pěšky na Pindulu. To je kopeček mezi Frenštátem a Rožnovem. Tam se kopal protitankový příkop hluboký asi tři nebo čtyři metry, široký pět šest metrů. Mělo to být proti tankům, které měly přijet ze Slovenska. Ti chytří z naší party, učni z třetích ročníků, si zajistili lopaty. A my hloupí jsme brali krumpáče. Celý den jsme kopali a oni dvakrát lopatou hodili, protože půda byl zmrzlá. A hlídal nás tenkrát voják, který neměl oko, kulhal a nosil vojenskou uniformu a černý gumový plášť. Říkali jsme mu Gumové oko.“

„Po bombardování jsme se dali dohromady s mládeží z kuratoria. Dohodli jsme se, že půjdeme pomáhat čistit a rozebírat zasažené domy. Šli jsme na Sasínovec, na Karpatskou ulici, dneska se jmenuje V Troskách. Tam byl dům pana Kozmíka. Jeho syn Luboš Kozmík byl můj spolužák. Vybírali jsme cihly a hledali každou domácí drobnost. Ten dům byl zbořen na jednu hromadu. Vrchol všeho byl, když jsme našli neporušenou pětilitrovou sklenici s vajíčky naloženými do vápna. Tak se to dělalo, aby se vajíčka uchovala. Bylo to jako zázrak. To si nedovedete představit! A ta radost paní Kozmíkové!“

„Letěli jsme na rudiště a schovali jsme se pod vagón. Kolem Ostravy byla protiletadlová děla a střílela už na ty svazy, které byly ve vzduchu. Nevěděli jsme, že už házejí bomby. A kolem utíkal starší pán a říká: ‚Hoši, nestůjte pod vagónem a na těch kolejištích, ale utíkejte pryč, protože oni to tady budou bombardovat, já to zažil v Německu. Ty koleje budou rozbité.‘ Vyběhli jsme ven, letěli jsme směrem k aglomeraci. Tam byl dřevěný plot. Ten jsme přelezli a tam, kde je dnes Hornbach, stály zahrádky od havířů z Jeremenka. Kdysi to byla Lojzova šachta. Měli tam zahrádky a boudy, kde chovali králíky a drůbež, prostě to, co se potřebovalo za Německa. Do jedné boudy jsme se schovali. Měli jsme strach, poněvadž začaly lítat střepiny od protiletadlových děl. Jen to pískalo. Vlezli jsme každý do jedné králíkárny. Tak jsem prožil bombardování v králíkárně. Potom to utichlo. Je fakt, že na rudiště spadly bomby. Kdybychom zůstali pod vagónem, kdoví, jak by to dopadlo.“

„Ještě v obecné škole, když přišli v roce 1939 Němci, muselo několik hochů z naší třídy odejít, protože jejich rodiče se dali k Němcům. Byli to Urban, Štefl, Schmidt, Maralík. Když se s námi ve škole loučili, plakali, že musí jít do německé školy. To bylo hrozné. Taky ti kluci na to doplatili. Když měli 15 roků, museli narukovat za Německo. Urban a Maralík na vojně padli. To byl dar rodičům za to, že se dali k Němcům.“