„Od vlády se mi nedostalo žádné pomoci. Nikdo u mě nikdy nezaklepal, aby řekl: ‚Jsi válečný hrdina od Cuito Cuanavale a na, tady máš bicykl třeba. Nikdy mi nezazvonil telefon, nikdo nikdy nepřišel ke mně domů ani nic podobného. Tak jsem se zařídil sám, v rámci klubu bojovníků. Když přišlo Zvláštní období, vystoupil jsem i ze Svazu komunistické mládeže a z ostatních organizací, protože nikdy nepřišli, aby mi řekli: ‚Hele, ty jsi ten hrdina od Cuito Cuanavale a dáme ti… Prostě něco.‘ Nemám zájem o materiální věci. I kdyby mi dali jen obyčejný diplom, sakra…“
„Tam, kam jsem [v Angole] dorazil, tomu říkali Zóna strachu. Bylo to tam samý moždíř [těžká dělostřelecká zbrañ], co dva tři dny pozemní útok, výbuchy bomb… Přilétaly tam helikoptéry… Já měl na starosti logistiku bitvy o Cuito Cuanavale, všechny ty raněné a mrtvé… Bomby vybuchovaly bez přestání. Víš ty vůbec, co je válka zač?”
Daniel Feal Limonta se narodil roku 1970 na Kubě a v současné době žije v Santa Bárbaře, provincie Santiago de Cuba. Když Daniel dospěl do věku povinné vojenské služby, probíhala právě válka v Angole, ve které byla Kuba zapojena mezi lety 1975-1991, v rámci tzv. Operace Šarlota. Daniel dostal tehdy na výběr – tři roky na vojně na Kubě anebo dva roky v Angole. Daniel si vybral Angolu, kde strávil dva roky a čtyři měsíce svého života v letech 1987-1989. Po návratu na Kubu, tehdy již jako válečný hrdina z bitvy o Cuito Cuanavale a držitel několika vojenských medailí, však ze strany kubánské vlády neobdržel pražádnou podporu, ať už materiální, psychologickou či emocionální. Do dnešního dne se snaží prosadit svá práva jako válečný hrdina a je součástí kubánské asociace veteránů angolské války.
