Martin Fendrych

* 1957

  • “Když jsem přišel na to české vnitro [v roce 1992], to bylo zajímavé. Tam ty změny neproběhly. Když jsem tam přišel, měl jsem šéfa kanceláře, a to byl člověk, který byl dříve součástí Státní bezpečnosti. Řekl jsem mu, že bude muset skončit, že tam s takovým člověkem dělat nemůžu. A tenhleten ex-estébák se rozplakal. Na to jsem si musel zvyknout, že mi do té kanceláře chodili estébáci plakat. To bylo zvláštní. Často. Jednak přímo lidé, kteří byli sami součástí Státní bezpečnosti, ale také ti agenti. Některých mi bylo líto, některých ne. Ten mužský pláč jsem si tam užil.”

  • „Jako účastník demonstrací od roku 1987 až do roku 1989 si rozhodně nemyslím, že by to celé byla estébácká akce. To je úplný nesmysl. Ale pokud jde o tu účast estébáků, oni samozřejmě měli své lidi mezi opozicí, mezi disidenty i mezi těmi demonstrujícími. Pamatuji si, že pro nás bylo nebezpečné, že oni nasazovali své lidi, kteří měli vyprovokovat nějakou akci. Například chtěli, abychom zaútočili na Lidové milice nebo na policisty. To jsme si uvědomovali, že tohle nebezpečí tu je. Počítali jsme s tím, že struktura odporu je infiltrována lidmi od StB. Ale zároveň, když člověk na ty demonstrace chodil a viděl, jak probíhají, bylo mu jasné, že to není žádná estébácká akce. Oni to prostě nechtěli. Stejně jako nechtěli žádný listopad 1989. Nic takového není pravda. Estébáci ovšem vždy uměli přivlastnit si nějaké věci. Zpochybňovat. To je ten rusko-komunisticko-estébácký-kágébácký styl - zpochybnit všechno. Vše, co se zpochybní, ztrácí hodnotu. Dnes je to krásně vidět na tom, jak probíhají dezinformace, hybridní válka. Zpochybnit demokracii. Zpochybnit stát, který tu vzniknul. Zpochybnit to, že jsme součástí Evropské unie. Stejně tak to podle mě bylo i s demonstracemi a se 17. listopadem 1989. Zpochybnili to: ,Není to tak, že ti lidé sami - to ti estébáci na tom pracovali.’ Nesmysl! Úplný nesmysl. Estébáci nemohli pracovat na tom, aby přišli o své pozice.“

  • “Druhý takový zážitek byl z Palachova týdne. To bylo zajímavé. To se odehrávalo na Václavském náměstí a mně se tam stala taková věc. Už nevím, který den, jestli ve čtvrtek - najednou tam naběhla zásahová jednotka a udělali v podstatě masakr. Tam se válely boty po zemi, to bylo drsné. Mně se podařilo se jim vyhnout. Pořád jsem byl na Václaváku. Najednou jsem uviděl malého kluka, který nesl housle, šel z hodiny houslí a dostal se na ten Václavák v nepravou chvíli. Brečel a chtěl odtamtud. Vzal jsem ho za ruku a šel jsem s ním k jednomu kordonu těch policistů, kteří to uzavřeli. Stáli tam, měli plexiskla, helmy, štíty. Ten kluk byl malý. Tak jsem ho vždycky zvedl a říkal jsem: ,Prosím vás, nemůžete ho pustit na druhou stranu?’ A takhle jsem šel po jednom [podél řady policistů], a všichni nic, žádná reakce. Až tem poslední nalevo toho kluka vzal a dal na druhou stranu. Takže i mezi nimi byli slušní lidi.”

  • “Pro mě to byla druhá kultura, kterou jsem považoval za tu zásadní. Veřejná kultura, ta oficiální, socialistická, mě nijak neobohacovala. A kultura pro mě byla naprostý základ života. Psal jsem básně, romány, které jsem se různými komickými cestami snažil poslat do zahraničí, dělali jsme divadlo a další vlastní kulturní akce. Ten underground byl fascinující v tom, že dával možnost naprosto svobodné, volné tvorby. To mě na tom přitahovalo. Třeba hudba Plastiků byla vysoce originální a obohacující právě v tom, že neměla žádnou uzdu. Nebyla to kontrolovaná věc. Ani oni sami necítili nějakou velkou kontrolu. Bylo zajímavé, jak uvažovali a mluvili - pro mě ten underground byl v tomhle blízký. Také jsem si chtěl dělat, co chci, nechtěl jsem mít nad sebou žádné kontrolory. Zjistil jsem, že oficiální scéna je pro moje psaní naprosto uzavřená. A vlastně mi to nevadilo. Byli jsme zvyklí, že jsme si svoje věci vyráběli doma na koleně, lidi si je brali, debatovali jsme o tom. Kultura fungovala naprosto přirozeně, tak, jak podle mě fungovat má. V tom pro mě ta druhá, méně oficiální kultura, zůstala naprosto základní. Dnes, když napíšu báseň, mám největší radost z toho, že se někde setkáme s více lidmi, já jim tam básně přečtu a pak se o tom můžeme nebo nemusíme bavit. Tohle prostě funguje. Ta oficiální struktura, vydávání věcí, je dnes zatížená jinak než za socialismu - je zatížená penězi. To tu kulturu omezuje, usměrňuje někam, kam nemá směřovat, kam nepatří. A to je podle mě velký problém. Neříkám, že všechno z té oficiální kultury je problematické. Je spousta skvělých věcí, dneska. Ale underground pro mě byl zdrojem poznání, že kultura je to, co se děje mezi mnou a lidmi kolem mě. Ne to, co se děje mezi mnou a vydavatelem nebo mnou a kritikem, ale to přímé setkání.”

  • “Já jsem psal romány a básně. I v té kotelně jsem měl psací stroj. Jednou tam přišli estébáci, kontrola. Já jsem tam měl nějaké plakáty, letáky. Ta kotelna byla zavřená, plechová vrata, do kterých se zvenčí nedalo dostat. StB na ně tloukla. Já jsem popadl ty letáky a naházel je do kotle. Pak jsem jim otevřel. Měli jsme tam takovou místnost, kde se spalo a odpočívalo. Jinak jsme udržovali tu kotelnu v perfektní čistotě. Sprchovali jsme ji hadicí. Občas tam vylézali potkani z kanálů. To bylo jediné, co nás obtěžovalo: potkani a estébáci. Estébáci přišli a začali všechno prohlížet. Tam byla taková polička, kde jsme měli knihy, a Mirek Vodrážka tam přinesl Kohoutovy básně. Básně Pavla Kohouta z doby, kdy byl komunistickým básníkem. Oni viděli Kohouta, popadli to: ,Podívejte se, Kohout!’ A já jsem říkal: ,Tak si to přečtěte.’ Hned první báseň byla věnovaná Sovětskému svazu. Tak to zase vrátili. To byly takové veselé časy.”

  • „To byly po těch přednáškách. Jednou se mě estébák zeptal, co jsme tam probírali. Já jsem říkal: ,Stoiky.’ [Stoické filozofy] Naložili mě do Volhy a začali mě vyslýchat ve Volze. 'Co jste probírali?' - ,Stoiky.’ A on říkal: ,Nekecej, že jste se bavili o tělocviku!’”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 13.05.2019

    (audio)
    délka: 01:40:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 11.07.2019

    (audio)
    délka: 02:08:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 03.06.2020

    (audio)
    délka: 01:29:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Estébáci mi chodili plakat do kanceláře

Svatba Aleny a Martina Fendrychových, 6. října 1980
Svatba Aleny a Martina Fendrychových, 6. října 1980
zdroj: archiv pamětníka

Publicista a bývalý náměstek ministra vnitra Martin Fendrych se narodil 10. ledna 1957 v Praze. Oba jeho rodiče byli postiženi komunistickým režimem a nemohli vykonávat své původní povolání; otec, vystudovaný právník, pracoval jako řidič autobusu. Martin na konci základní školy uspěl v konkurzu na studium v lyceu v Dijonu, nedostal však doporučení uličního výboru, a tak studoval sportovní gymnázium v Přípotoční ulici. Na jeho duchovním zrání se výrazně podílelo prostředí střešovického evangelického sboru, a zejména osobnost faráře Jaroslava Vettera. Po maturitě studoval vzduchotechniku na ČVUT, po třech letech ale školu opustil a živil se manuálně - jako nakladač na letišti, myč výloh, sanitář v Nemocnici pod Petřínem či topič v kotelně. Přátelil se s lidmi z undergroundu a undergroundová kultura byla v 70. a 80. letech také jeho hlavním zájmem i zdrojem inspirace. Pomáhal rozmnožovat ilegální Lidové noviny, podílel se také na šíření samizdatových časopisů Vokno a Revolver Revue. V roce 1980 se oženil a s manželkou Alenou přivedli na svět čtyři děti. V roce 1990 začal pracovat jako mluvčí na Federálním ministerstvu vnitra a po rozpadu federace se stal náměstkem českého ministra vnitra Jana Rumla. Ve funkci náměstka zůstal do roku 1997. Od té doby pracuje v médiích, mj. v časopisech Respekt a Týden, jako externista pro Českou televizi a rozhlas. Až do současnosti je komentátorem zpravodajského webu Aktualne.cz. Vydal několik románů a knih s autobiografickými náměty, například Jako pták na drátě (1998), Samcologie (2003), Slib, že mě zabiješ: blogoromán (2009) a nejnověji Šílenec (2021).