Avri Fischer

* 1935

  • „V říjnu přišli do bytu, kde jsem přenocoval, v noci dva esesáci. Ptali se, zda je mimo nahlášené obyvatele pana Chovana a jeho manželky v bytě ještě někdo. Na jméno Chovan jsem si nepamatoval, ale později jsem si ho našel. Pan Chovan jim řekl: ‚Ano, máme tu ještě jedno dítě. Chlapce z východního Slovenska.‘ Měl jsem falešné dokumenty na jméno František Falada, který se narodil v Humenném. A celá okolnost byla taková, že jsem přišel o rodiče, jako sirotek se dostal do Bratislavy a Chovanovi byli požádáni, aby si mě vzali k sobě jako kvazi adoptované dítě, abych měl střechu nad hlavou. Ti esesáci mu řekli: ‚Chceme to dítě vidět.‘ Já jsem dělal, že spím, byl jsem napjatý, protože jsem všechno slyšel. Přišli k mojí posteli. Posvítili na mě baterkou. A jeden povídá druhému, v němčině: ‚To dítě nevypadá jako Žid, co říkáš, Hans?‘ A ten druhý odpověděl: ‚Máš pravdu, nechme ho spát.‘“

  • „My jsme byli oba naprosto spokojení se systémem kibuckého hnutí. Mysleli jsme, že to je imanentní s kibuckým životem, že společná výchova dětí v dětských domech je integrální část kibuckého hnutí. Když se na to retrospektivně podívám dnes a hovoříme o tom s našimi dětmi, tak cítíme, že jsou věci, které jsme tenkrát necítili nebo neviděli. Trošku dnes litujeme, že jsme neměli dost času být spolu s našimi dětmi, abychom zažili teplo domova v našem soukromí. Ale musím vám říci, že to nebyla jen otázka ideologie. Byly v tom i praktické věci, my jsme měli, manželka a já, jen malou místnost čtyři krát tři metry, dvanáct metrů čtverečních. Neměli jsme vodu, jen venku, neměli jsme toaletu a neměli jsme u nás ani místo na děti.“

  • „Chodili jsme ulicemi Bratislavy a já jsem byl trénovaný, že když půjdeme například navštívit známé rodičů, tak já nikdy nepůjdu za ruku s nimi, protože oni měli hvězdu a já jsem hvězdu neměl. Půjdu osm, deset metrů za nimi a vždy je uvidím před sebou a jen tam, kam máme dojít, se zase sejdeme. Věděl jsem, že nemám být s rodiči a ti mi řekli, že když se něco stane, někdo je zastaví, budou žádat dokumenty, abych nezpanikařil, že se s rodiči něco stane. Řekli mi: ‚V tom případě se obrátíš a vrátíš se k tetě Ice, k té nežidovské manželce mého strýčka, ta už bude vědět, co s tebou.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Tel Aviv, Izrael, 25.11.2017

    (audio)
    délka: 02:12:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Léta nejistoty, co přinese příští minuta

Scan-LF&AF&DF.jpg (historic)
Avri Fischer
zdroj: natáčení ED 2017, archiv pamětníka

Albert Avraham, současným jménem Avri Fischer se narodil v roce 1935 ve Vídni, vyrůstal v Bratislavě. Tatínek Desider David Fischer působil jako dětský lékař a primář židovské nemocnice v Bratislavě. Maminka se jmenovala Lilly, rozená Perl. Strýc Gusta Fischer se stal jednou z prvních obětí slovenských antisemitských nálad. Na ulici jej přepadla skupina chuligánů a na utrpěná zranění záhy zemřel. Tatínkova sestra Gisi Fleischmann byla známá vedoucí osobnost místního židovstva. Kolem roku 1940 se museli Fischerovi vystěhovat ze svého krásného bytu na dnešním Hviezdoslavově náměstí. Přestěhovali se do vilky na vrchu Bratislava. Avri docházel do židovské neologické školy. Po druhé třídě však školu uzavřeli, většina dětí i učitelů odešla do transportů. Židovský chlapec nesměl přestoupit na státní školu. Z iniciativy rodičů docházel na výuku do rodiny inženýra Krasňanského. Tatínkova profese dětského lékaře ochránila rodinu před deportací. Stejně jako mnoho dalších židovských odborníků, kteří byli pro Slovenský stát těžko postradatelní, dostali potvrzení o vyjmutí z transportů. To platilo až do září roku 1944, kdy se museli začít skrývat. Rodiče přežívali až do osvobození v úkrytu v polorozpadlém skladišti na zahradě sousedů. Avri žil přes den s jednou rodinou, u jiné rodiny pak přespával. Jedné noci však přišla kontrola gestapa. Chlapec unikl jen díky svému árijskému vzhledu a falešným dokumentům. Poté změnil úkryt. Hned po válce se Albert připojil k mládežnickému sionistickému hnutí, rozhodnut odejít po maturitě do Izraele. Situaci urychlil komunistický převrat. V roce 1949 se souhlasem rodičů odjel, nový domov nalezl v kibucu Kfar Masaryk. Po vojenské službě se v roce 1955 oženil. Působil jako učitel a na vedoucích pozicích kibuckého hnutí.