Ing. Jiří Fišer

"[21. srpen 1968] si pamatuju velmi dobře, protože ten den měli moji rodiče stříbrnou svatbu. Moje máma tenkrát vařila, pekla, měli pozvané svoje přátele z Prahy. Přesně jako to je ve filmu Pelíšky. Najednou vím, že máma a táta začali běhat. Zazvonil telefon, někdo tu zprávu volal. Otevřelo se to rádio, nějakých ani ne pět hodin ráno. A pro mě to bylo, že začala válka. Taky máma mě hned poslala do obchodu, abych koupil takové ty suroviny. Kup pět kilo cukru, kup mouku. Nevěděli jsme, jestli budou nějaké nálety. My jsme bydleli tady nad Budějovickou ulicí a tam byla nepřetržitá šňůra aut cizinců, kteří odjížděli směrem k rakouské hranici, aby zmizeli z té republiky, protože ani oni nevěděli, co vlastně bude. A Praha byla obsazena tanky spřátelených armád. Takže všichni prchali a pro mě to byl začátek války."

"Já jsem měl jedno takové vystoupení na nějaké velké podnikové sešlosti, bylo to třeba v březnu, dubnu 1989. Tenkrát se v rámci perestrojky ustanovil zákon o státním podniku a už to nebyla Krajská projektová organizace, byl to státní podnik. A tam už fungovaly takové instituce, jako třeba valná hromada, to byla novinka. Sejdou se všichni zaměstnanci a mohou se hlásit do diskuse. Nikdo se nehlásil, svoje tam řekl pan, nebo soudruh ředitel, odboráři a tak. A já jsem se pak přihlásil s takovou výzvou. Snažil jsem se to nahrát na to, že: ,Tady je přece tolik chytrých lidí, pojďme to dělat trochu jinak, pojďme preferovat odbornost a pojďme na to jinak, než přes politické kádrování ve vedoucích funkcích.´ Byl z toho poměrně velký poprask, v první chvíli mi přistála na stole strašná spousta panáků. Ale potom jsem chytil nějakou virózu, asi týden jsem ležel v horečkách, a když jsem se potom vrátil do práce, všichni okolo mě chodili málem obloukem. Začalo se řešit, co to bylo, jak to bylo, jestli jsem to měl napsané. Ještě když jsem byl nemocný doma, poslali za mnou nějakého člověka z OV KSČ, abych mu dal ten text a podobně. To jsem se trochu bál, ale ne moc, protože mi to připadalo úplně absurdní."