„Já jsem se spolužákům snažil vysvětlit, kam některé jejich představy vedou. Vedly k vytvoření společenské problematiky, kterou se právě teď Československo snaží překonat a dostat se z toho. Bylo to už po sovětské intervenci, v srpnu 1968. Padly tam zajímavé věty, jedna je taková úsměvná. Ta věta zněla: ‚Vy máte možná tanky, ale my máme Coca-colu a ta Coca-cola, to je stejná forma útisku jako ty tanky u vás.‘ Tak takové věci jsem si mohl vyslechnout. Anebo taky to, že jsem prý natolik kritický vůči dění v sovětském systému, protože jsem tím traumatizovaný. A jak je to možné - přece to není zase tak špatné, protože když se porovná socialistický systém s tím kapitalistickým, tak je to možná lepší. Zkrátka když levičáka postavíte před to, čemu nakonec dává přednost, tak ten sovětský systém mu z toho vycházel možná o trošiličku lépe. Protože ‚pokud je tady opravdu nepřítel nás levičáků, tak je to opravdu ten kapitalismus‘. Musím říct, že ti mí spolužáci ze Sorbonny, kteří tyto levicové myšlenky razili, byli často děti z velice, velice dobrých, buržoazně založených rodin. Posléze, když je to přešlo, stali se z nich dobří správci majetku svých rodičů.“
„Upřesnili jsme v tom apelu, že Češi mohou přijít v určitou hodinu a mohou se tam potkat s Francouzi, kteří si je mohou odvézt domů a ubytovat je. Já jsem tam byl vyslán, protože jsem uměl česky a mohl jsem tlumočit mezi Francouzi a českými uprchlíky. Nebyla to moje první zkušenost, a tak si coby Čech dovolím kritizovat některé Čechy. Docházelo tam k velice trapným situacím. Někteří Francouzi velkoryse nabízeli ubytování, ale jejich nabídky byly odmítány, protože to nebylo na metru a tak podobně. Požadavky některých uprchlíků byly opravdu neuvěřitelně nadnesené a řekl bych až urážlivé pro ty Francouze, kteří odcházeli zklamáni, když se u nich nechtěl nikdo ubytovat, protože bydleli třeba na předměstí Paříže, což některým uprchlíkům nevyhovovalo.“
„Ta vlast, pravlast, nemůže za to, že si o ní dělá emigrant nějaké iluze, že si ji vybájí, když ji neměl jak konfrontovat. Ta vlast za to nemůže, je to země jako každá jiná. Další věc je ta, že po fascinaci tím, že člověk může komunikovat mateřštinou, zjišťuje, že ty obsahy, které říká, jsou úplně něco jiného, než co je v hlavách lidí, kterým to říká. Je zkrátka jiný způsob vnímání věcí. Takže byly těžkosti v komunikaci. A také, jako jsem Francouzům v roce 1968 těžko vysvětloval, co je ten reálný socialismus nebo komunismus, tak tady jsem zase narážel na neuvěřitelné iluze týkající se toho tzv. kapitalistického světa.“
„Přespával jsem u rodičů a věděl jsem, že se Brežněv chystá přijet do Paříže. Když tu náhle kolem deváté hodiny ranní někdo zvoní u dveří, tam dva rozšafní pánové a ptají se, zda tam bydlí Petr Fleischmann. Tak jsem se jim představil a oni mi řekli, že mají tu čest sdělit mi, že ministerstvo vnitra mi nabízí týdenní pobyt na Korsice. Už jsem věděl, o co se jedná, protože kdosi mi vyprávěl, že v době návštěvy -myslím, že Chruščeva v padesátých letech - došlo k podobné záležitosti, tzn. k izolaci některých elementů, aby nepřišly do styku s tím dotyčným sovětským potentátem, který zavítal do Paříže.“
Petr Fleischmann se narodil 15. června 1949 ve Francii v Boulogne-Billancourt, na předměstí Paříže. Oba jeho rodiče pocházeli z intelektuálního, tvůrčího prostředí. Ivo Fleischmann byl básník, prozaik, překladatel, literární historik a diplomat, maminka Stanislava, zvaná Staša, byla fotografka. Fleischmannovi žili v letech 1946 - 1950 v Paříži; Ivo zde pracoval na československém velvyslanectví. V roce 1950 se vrátili do Prahy, kde Petr žil s rodiči do svých 15 let. V roce 1964 se Fleischmannovi opět stěhovali do Paříže, kam byl otec služebně vyslán jako kulturní rada. Petr v Paříži vystudoval lyceum Jacques Decour, poté filozofii na pařížské Sorbonně, později, v 70. letech, absolvoval obor dějiny a civilizace na Evropském univerzitním institutu ve Florencii. V květnu 1968 byl omylem zadržen a poté hned propuštěn francouzskou policií při studentských, levicově orientovaných nepokojích v Paříži. V srpnu 1968 Petr překládal pro zpravodajství francouzského rozhlasu Evropa 1 bezprostřední události v Praze, například projev Alexandra Dubčeka po jeho návratu z nedobrovolné cesty do Moskvy. V roce 1969 se Fleischmannovi rozhodli zůstat ve Francii a požádali o politický azyl. V roce 1971, kvůli státní návštěvě Leonida Brežněva v Paříži, byl Petr jedním z 50 azylantů, které francouzské ministerstvo vnitra neprávem zadrželo a týden izolovalo na „dovolené“ na Korsice, aby eliminovalo případné politické nepokoje. Petr se do té doby přímo politicky neangažoval, důvodem jeho izolace byl zřejmě záznam o jeho zadržení při květnových studentských událostech. Petr Fleischmann ve Francii působil jako učitel, později byl odborným asistentem na Institutu politických věd v Paříži. Do vlasti se vrátil po sametové revoluci, v Praze se oženil, narodil se mu první syn, přitom stále dojížděl za prací do Paříže. Stres se podepsal na jeho zdraví a nedlouho po narození prvního syna prodělal infarkt. V letech 1992 - 1994 byl členem Rady České televize, v letech 1994 - 1996 šéfredaktorem zpravodajství televize Prima. V letech 1997 - 2006 působil jako tajemník Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu Parlamentu ČR a od roku 2006 jako poradce zahraničního výboru. Byl členem redakční rady kulturně politické revue Přítomnost, autorem článků a prací z oblasti politologie. V roce 2005 mu byl udělen prezidentem Francouzské republiky J. Chiracem titul rytíře francouzského Národního řádu za zásluhy. Mladší bratr Michel Fleischmann je od roku 2021 velvyslancem České republiky ve Francii.
