Miroslav Frantík

„Bylo to asi tři sta nebo čtyři sta metrů od silnice a jelikož byl únor, tak tam byla spousta sněhu. Za svitu baterek jsme se tam prošlapali. Nebyla tam klika od dveří, jen petlice. Otvíralo se kopnutím do dveří, poněvadž to bylo přimrzlý. V předsíni plno sněhu, kuchyně dva krát dva metry a druhý pokoj myslím dva krát jeden metr. Půda byl také plná sněhu. Vůbec nic tam nebylo. Chyběla elektřina, sociální zařízení, voda a veškeré vybavení. Venku studna s okovem bez řetězu a odtamtud se měla voda vytahovat. Ten jeden estébák říkal, že se tam opravdu nedá bydlet. Nicméně naše věci složili do zasněženého příkopu. Odjeli a nás zavezli na ředitelství státního statku Choustníkovo Hradiště. Maminka, dědeček a já jsme tam pak čekali do rána, až přijede vedení statku. Jak přišli, tak dědeček hned za nimi, ať nám dají jiné bydlení, že se tam bydlet nedá. Řekli, že to nejde, že je to příkaz. Dědeček sehnal taxi s jeli jsme do Dvora Králové a tam na okresním soudu a na okresní prokuratuře apeloval s žádostí o změnu bytu. Nešlo to. Nakonec jsme skončili na zemědělském odboru, kde nás vyslechl nějaký vedoucí nebo referent a opět reagoval, že to nejde, že je to příkaz. Po tomto jednání za námi přišla mladá slečna a řekla, že vyslechla náš příběh, že její rodiče bydlí dva kilometry od Nesyté a že u nich můžeme zůstat do té doby, než vyřídíme nejnutnější problémy.“

„Dodávky se předepisovaly v takové výši, že byly v té době nesplnitelné. Odpovídalo to dnešním špičkovým výnosům, takže se to plnit nedalo. Vzhledem k tomu, že tatínek neplnil dodávky, tak byl v roce 1950 odsouzen k peněžitému trestu. Nějak se to podařilo splatit. V roce 1951 byl opět odsouzen k peněžitému trestu a k dvouměsíčnímu nepodmíněnému výkonu trestu. Odpykal si ho v Uherském Hradišti v zimních nebo podzimních měsících. 21. srpna 1951 přijelo ráno komando esenbáků, estébáků a milicionářů a udělali domovní prohlídku. Všechno prohrabali – byt, hospodářské objekty, chlévy, sklady. Neví se, co hledali, páč se nic nenašlo. Nicméně tatínka odvezli, že něco vysvětlí v Holešově a pak se vrátí. Vrátil se za dva roky z Jáchymova.“

„Přijeli jsme do Lokte nad Ohří. Cestovali jsme celou noc. Jeli jsme maminka, dědeček, bratr a já. Dovedete si představit, jaké byly spoje. Čekali jsme pak na příjezd autobusu. Vyhlíželi jsme tatínka a on nám mával, že tam je. Někde je zavezli a pak postupně vyvolávali. Bylo to v místnosti, kde bylo asi deset přepážek do výšky přibližně mých prsou. Mohli jsme spolu mluvit asi patnáct minut. Stál u nás bachař, čili jsme si ani netroufli říkat něco nepatřičného. Dali jsme si pusu a pohladili se a jinak říkali běžné věci. Takže to bylo asi třikrát.“