Marie Frištenská

* 1935

  • "Tak máma tam ležela a stařeček myslel, že umře. Jí bylo pětatřicet, takže stařeček byl z toho hodně špatný. Dva dny poté, co se to mámě stalo, šel za dobytkem. Lidé na něho volali: ‚Koutný, nechoď tam, už letí letadla.‘ Mávl rukou a šel. Přišel na statek, vzal seno, šel popravovat dobytek. Mezitím přeletěly ruské letadla. Jeden granát trefil místo, kde byla vysílačka. Tam začalo hořet. Tank netrefili. Trefili do našeho baráku, kde nic nebylo. Ale stařečka to zabilo. Kdyby možná vlezl do chléva, zachránil by se. Jenže on byl, bohužel, na dvoře. Vedle něho leželo seno a on tam ležel mrtvý. Jak se to uklidnilo, všichni vyšli ven a viděli, že tam hoří, tam je to rozbité. Tak tam šli a stařečka tam našli."

  • "To bylo předtím, protože dva dny předtím, než to rozbombardovali, byl ještě takový klid na dědině. Tak lidé začali z baráků vylézat. I moje máma vylezla ven. Vykládala se sousedy a najednou bum. Granát spadl přes dva domy od nás. Roztříštilo se to, dvanáct lidí bylo zraněno. Moje máma nejvíc. Chytla do krčku střepiny. Spadla a krček si zlomila. Tak co teď, že. Krvácela. My jsme si nevěděli rady. Táhli jsme ji do sklepa. Ona křičela, chuděra. No hrůza. Hledali jsme pomoc. Dozvěděli jsme se, že v dědině je německý doktor. Stařenka, střílení, nestřílení, letěla pro doktora. On opravdu přišel. Jenže nechtěl jít do sklepa. Chtěl, ať mámu vytáhnou nahoru. To byla hrůza, když si na to vzpomenu. Tak ji, chuděru, zase táhli. Položili ji ve světnici na postel. Doktor řekl, že je to zlomené. Katastrofa. Naskládali velké desky. Dal jí tu nohu do dlahy, desky k ní přivázali. Ošetřil ji a pak jsme museli čekat, až skončí válka. Jestli nezemře, že musí do nemocnice."

  • "Válku jsem zažila, to mi bylo deset roků v pětačtyřicátém. Byla to opravdu hrůza, protože válka končila mezi městečky Čehovice a Pivín a my v městečku Čehovice byli. Staříci tam měli hospodárku. Dvě krávy, kozy, prasata. Ve válku jsme byli ve sklepě u tetiny, oni měli trochu lepší sklep. Staříček byl v první světové válce, tak věděl, co to obnáší. Tak se sousedy kopali bunkry, že se tam všichni schovají, ale nakonec každý zůstal ve sklepě. I my jsme byli ve sklepě. Vylézt se nedalo, no hrůza. Se sousedy jsme si probourali díru. Měli brambory, mlíko, jeden druhému jsme si jídlo dávali. Protože staříček měl dvě krávy, chodil je podojit, aby mléko bylo. Ale bylo to hrozné, Rusáci už Němce hnali a Němci měli v Čehovicích, tam, kde měli naši hospodárku, vysílačku. A přes jede barák měli německý tank. Rusáci se to dozvěděli, tak ho chtěli zlikvidovat. To už byly záchvěvy poslední."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Rožnov pod Radhoštěm, 19.08.2020

    (audio)
    délka: 01:02:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když jste nic nedělala, tak na vás nemohli

Marie Frištenská při práci v šlechtitelské stanici, 50. léta 20. století
Marie Frištenská při práci v šlechtitelské stanici, 50. léta 20. století
zdroj: Archiv pamětnice

Marie Frištenská se narodila 18. června 1935 v Prostějově. Její otec František Vysloužil provozoval obchod se smíšeným zbožím v Bedihošti. Poslední dny války trávila na statku prarodičů v Čehovicích. Došlo tam k bojům mezi Rudou armádou a ustupujícími Němci. Střepina těžce zranila matku Marii Vysloužilovou a dědeček Alois Koutný tehdy v posledních dnech války zahynul. Po roce 1948 komunisté připravili otce o živnost a několik měsíců byl vězněn. Marie kvůli tomu nemohla studovat a musela nastoupit do učení do šlechtitelské stanice Oseva. Vdala se za Zdeňka Frištenského, synovce slavného zápasníka Gustava Frištenského. Jeho rodinu komunisté připravili o statek v Bedihošti. Marie se Zdeňkem pracovali jako správci rekreačního střediska v Trojanovicích v Beskydech. Několik příbuzných z rodu Frištenských emigrovalo a během let normalizace do zahraničí odešli oba synové pamětnice František a Zdeněk.