„My jsme tam šli v devatenácti letech, což byl nějaký sedmdesátý rok. Oni chtěli oživit to mládežnické hnutí nebo co. Tak otevřeli tuhle stavbu. Jenže jim na tu stavbu už zdaleka nechodili nadšenci, kteří stavěli v padesátých letech. Naopak, přišli tam dobrodruzi, lidi s mizerným kádrovým profilem, lidi, kteří neměli kam jít a potřebovali někde bydlet, alespoň ten rok. Lidi z dětských domovů. Velmi pozoruhodná společnost. Rozhodně bych neřekla, že politicky absolutně dotknutá. To bylo opravdu moc zajímavé, s těmito lidmi se tam stýkat. Bydleli jsme na prunéřovské elektrárně, kde postavili několik likusáků, to bylo takové městečko. A tam jsme měli ubytovnu, holek tam moc nebylo. Vprostřed toho byl jeden z baráků, kde bydlely holky a manželské páry.“
„Můj táta se naprosto odmítal zabývat a přizpůsobovat tomu, že jsou tu padesátá léta. Žil si naprosto svobodně. Asi po tom koncentráku a ještě byl pak i v pracovním lágru za komunistů, kde chodil domů jen na sobotu a na neděli, kde byly osoby štítící se práce, tak tam nějaký měsíc byl. Takže ho snad pustili jen na svatbu. On zkrátka zažil tohle a nějací komunisti ho vůbec nezajímali. Choval se tak, jako kdyby tady nebyli. A to se mu potom nevyplatilo. Můj táta měl to vydělávání v krvi, on prostě rád vydělával peníze. On měl rád luxusní věci, chtěl, aby to všechno jeho rodina měla. A odmítal se přizpůsobit tomu, že to nejde. Že je to nebezpečné. Absolutně. Takže kšeftoval, napřed s Cacim, pak sám, až se prášilo za kočárem.“
„Táta i Moše přežili a vrátili se po válce do Mukačeva [na Podkarpatské Rusi], s tím, že z té veliké rodiny těch Davidovičů, která tam tehdy žila, tam skoro nikdo nebyl. Částečně tam nebyli proto, že jak se vraceli postupně po válce, tak se jim podařilo odcházet už pryč, a částečně proto, že zahynuli v koncentrácích. Když se táta vrátil [z koncentračního tábora], tak tam našel svého bráchu Mošeho a svého nejoblíbenějšího bratrance, který se jmenoval Zoltán. S ním optovali pro československé státní občanství a odstěhovali se do Prahy. Praha měla být přestupní místo k tomu, aby můj táta odešel za svojí rodinou, která v té době byla už částečně v Anglii, částečně v Americe, jeho jeden nebo dva bratranci žili ve Francii a mělo se za to, že Zoltán i táta odejdou za nimi. V Zoltánově případě to tak dopadlo. On odešel a pak svůj život prožil v New Yorku a na Floridě jako velmi úspěšný, velmi bohatý a velmi šťastný člověk. Táta se seznámil s mojí mámou a odejít odmítl. Tihle dva lidi se v padesátém roce vzali, já jsem se za rok potom narodila.“
Hana Frištenská Štarková se narodila 16. června 1951 v Praze. Její matka, Alena Hájková, pocházela z Prahy a vyrostla v rodině liberálního otce, který nenáviděl komunisty. Otec pamětnice, Ludvík Štark, vyrostl v Podkarpatské Rusi v rodině ortodoxních Židů, přežil koncentrační tábory v Maďarsku a Německu a po válce se přestěhoval do Prahy. V roce 1954 byl otec, který se vyhýbal tehdy povinnému chození do zaměstnání, zatčen a odsouzen k 15 letům vězení. V roce 1961 se matka s otcem rozvedla a její nový manžel pamětnici adoptoval. Hana Frištenská Štarková se vyučila prodavačkou, kvůli svému kádrovému posudku se nemohla hlásit na vysokou školu. Rok strávený na stavbě při budování elektrárny Tušimice II jí kádrový posudek zlepšil, načež se dostala na právnickou fakultu. V roce 1975 se jí narodil syn. Po absolvování právnické fakulty pracovala jako romská kurátorka ve Správě sociálních služeb. Od roku 1990 se zabývala právy národnostních menšin na Úřadu vlády. V roce 2019 jí vyšla kniha s názvem „Každému jeho Izrael“. V roce 2022 byla v důchodu a působila ve správních radách neziskových organizací.
