Jiří Fuchs

„Já jsem tenkrát ještě pracoval na Velkolomu Jiří. A já jsem oslovil odbory a přesvědčil jsem je, aby donutily vedení svolat dělníky, abychom k nim Jindra Konečný a já mohli promluvit. A oni, že ne, že to není možné, že se musí plnit plán a kdesi cosi. A já jsem přesvědčil odbory, ty mě poslechly. Došlo k výstražné stávce – na jednu minutu se zastavily veškeré stroje po celém povrchovém dolu Velkolom Jiří, i zakladače, všechno se vypnulo a netěžilo se. Což znamenalo obrovské peníze, ztráty. Ono jenom rozjet pásovku je energeticky velmi náročné. Rozjet velkorypadlo, to je obrovský nápor energie a spotřeba. A přesto ty odbory mě poslechly. V dílně se narychlo postavilo pódium z lešení. Přistavil se mikrofon a dělníci se svolali, kdo chtěl přijít, mohl přijít, kdo nechtěl, nemusel. Hala byla plná a tam jsme hovořili s Jindrou k lidem a přesvědčovali, aby podpořili aktivitu Občanského fóra v Praze, abychom se nebáli, abychom už teď konečně bojovali za svá práva, že člověk může říct svůj názor a že může vycestovat svobodně do jakékoli země a nebát se, že ho někdo za to zavře.“

„Narůstalo to [počet demonstrujících v Karlových Varech] opravdu hodně, až jsem byl překvapený. Nečekal jsem, že tam bude tolik lidí. V úterý to už byly úplné davy. Dokonce potom jsme už dělali demonstraci před Thermalem, tam už jsme mluvili z balkonu. Ve Varech to bylo opravdu spontánní, klobouk dolů, to jsem nečekal, že tolik lidí nás podpoří, a bylo to fakt pěkné. Opravdu rád vzpomínám na tu dobu a na ty lidi a vážím si jich. Oni sami měli rodiny, měli své problémy, nevěděli, kam ten vývoj bude směřovat, jakým směrem to půjde, a přesto se nebáli a přišli tam, aniž by nás znali. Tihle lidi, ta veřejnost, nás neznali. Nás znalo jenom pár kamarádů, kteří si přečetli časopis večer potají pod peřinou, když to přeženu, a druhý den ho předali dalšímu kamarádovi s lístkem ,neztratit, vrátit', protože těch kusů bylo málo. Lidí, kteří podepisovali různé petice, taky moc nebylo, ty podpisy byly řádově v desítkách, nikoli ve stovkách. A pak teda najednou takový dav lidí. Takže je vidět, že ve společnosti byla zakořeněná nespokojenost. Takže nakonec to vybublalo, jak se říká.“

„Já jsem přijel z Chodova do [Karlových] Varů a měl jsem u sebe stokorunovou bankovku, na které byl vyobrazen Klement Gottwald. A já jsem tu bankovku vytáhl před Hlavní poštou, protože tam chodilo nejvíc lidí. Tak tam jsem tu bankovku vytáhl a oslovil jsem lidi, kteří chodili kolem: ,Vážení občané, opravdu si přejete, aby tenhle pán byl vyobrazen na té bankovce?' A začal jsem jako říkat, že to byl diktátor, že má na svědomí plno justičních vražd a všechny tyhle ty věci, o kterých jsem věděl. Až se kolem mě vytvořila skupina asi třiceti lidí, pamatuju se, že tam byl i básník Quido Machulka. A potom přišel Jirka Kotek, s kterým jsem se tam seznámil, a jelikož Jirka Kotek umí dobře mluvit, ti lidi mě začal mě obhajovat, což mi bylo milé, protože jsem věděl, že po mně jde Státní bezpečnost. Už jsem je viděl z dálky, že přicházejí. Ale ti lidi vytvořili kolem mě kruh a nechali mě veprostřed a Státní bezpečnost ke mně nepustili. Oni to jakoby ucpali. Já jsem potřeboval získat čas, aby tam bylo víc a víc lidí. Chtěl jsem využít té situace, že v Praze už to bylo rozjeté, v Praze už se demonstrovalo, v Praze už byly velké nepokoje, tak jsem si říkal, ten čas hraje pro nás, my musíme teď držet pohromadě. No a Jirka Kotek, protože měl čerstvé informace z Prahy, on zrovna přijel z Prahy, začal ty lidi oslovovat, [říkat jim], co se děje v Praze, a to byl vlastně impulz pro ty ostatní, když slyšeli tahle slova, tak vytvořili větší dav. A pak už to přešlo do dalšího dne. Státní bezpečnost se ke mně nedostala, oni už byli opatrní, už věděli, že se něco děje, tak se stáhli. Já jsem potom večer ještě z budky zavolal Jindrovi Konečnému, že jsem před poštou, co proběhlo, a Jindra řekl, že v pondělí nebo v úterý přijede do Varů. Což se taky stalo, a jelikož Jindra KOnečný byl vzdělaný člověk a uměl velice dobře hovořit, on už potom převzal tu iniciativu s Jirkou Kotkem. Pak už se děly ty věci jako zakládání Občanského fóra a tyhlety všechny známé věci.“

„To bylo zhruba v roce 1987, ale ta myšlenka vznikla už v roce 1986. Nechtěl jsem, aby ta parta lidí, kterou jsem navštěvoval, ta chodovská parta, aby se jenom upíjela v alkoholu a hrála krylovky v hospodě. Na té výstavě v tom Lokti, kterou jsem zmínil, vystavoval umělec Karel Berger. A on nám jednou do restaurace věnoval jeden obraz, který se jmenoval Stres. Vždycky když jsme se s klukama napili, tak jsme se na ten obraz koukali. A já když jsem na ten obraz koukal a viděl jsem pod ním nápis Stres, propojovalo se mi to s tehdejším životem. Já si říkal: 'My žijeme ve stresu.' Tam mě tenkrát napadlo – v té době už jsme samozřejmě četli ilegální časopisy dovezené z Prahy jako Vokno nebo časopis Pusa nebo Revolver Revue. A my jsme vlastně těm klukům z Prahy záviděli, že jsou schopni takový časopis udělat a že na tom pracují, a my neděláme nic. Tak jsem přišel s myšlenkou, že bych z těchto časopisů – protože nejsem intelektuálně vzdělaný, nemám žádnou školu literární nebo uměleckou – tak jsem si říkal: 'Já můžu maximálně nějaké články, které se mi budou líbit, vybírat z těch časopisů, můžu je okopírovat a sestavím nějaký takovýhle časopis pro místní a budu to distribuovat lidem v okolí.' A tak jsem teda s touhle myšlenkou jel do Varů a začal jsem hledat lidi na podporu. Touhletou cestou jsem se dostal až k Jindrovi Konečnému do Horní Blatné. A to už potom bylo o něčem jiném, protože Jindra Konečný byl doktor filozofie, který se narodil ve Francii, měl jasnou filozofii, vyznával Sartrovu filozofii, a on byl sečtělý, byl obklopen knihami a byl hlavně nadšený pro tu myšlenku. Sám navrhl, že by ten časopis vedl filozofickým směrem spíše. A já jsem s tím samozřejmě souhlasil a na tom jsme se dohodli. Samozřejmě že jsme se scházeli potají, aby nás nikdo neviděl. Jindra tu iniciativu převzal a já jsem pak sháněl praktické věci, jako byl rámeček pro tisk, blány, tiskařskou barvu, místo, kde se bude tisknout. To nám potom i sehnal ten Jindra, to bylo ve starém opuštěném domě. No a tu distribuci a tisk jsem měl na starosti já, a Jindra tu intelektuální, obsahovou stránku.“

„[Palivový kombinát] Vřesová vypouštěl obrovské množství znečišťujících látek, a to šlo vidět opticky – když člověk vyšel na nějaký pahorek, viděl, jak toxické látky z těch komínů jdou podél hřebenu Krušných hor až k Chomutovu, kde se to zase spojilo s Litvínovem. To byl vlastně takový pás černého kouře, pomyslná hranice mezi východním Německem a Československem. A to bylo opticky vidět. A to byl hrozný smrad ve Vřesové, když to vypouštěli. A do toho ještě postavili chemické závody Sokolov. To zase byl takový sladkokyselý smrad, puch. A celkově to ovzduší na Sokolovsku a Karlovarsku a i na Chebsku bylo v devastujícím stavu. A myslím si, že to byla úplně největší hnací síla, proč jsem se tenkrát začal politicky angažovat. To byl ten hlavní motor, který mě k tomu přivedl, mě ani politika tolik nezajímala. Mě zajímalo to, co jsem viděl, to, co jsem prožíval. A to byla nesvoboda v kultuře, rocková hudba, jak byla potlačovaná, dlouhé vlasy, džísky, rifle – kdo je nosil, byl nepřítel socialismu, a tenhle smog všude a ten smrad. To všechno, myslím, celou naši skupinu hodně ovlivňovalo a to nás spojovalo. Politické názory, to ani nikdo neposlouchal, nějakého Husáka, nebo že by se někdo zajímal o to, co Ludvík Svoboda dělal ještě před druhou světovou válkou, za druhé světové války a po druhé světové válce. To v té době nikoho ani moc nezajímalo, protože stejně ty informace měli jenom lidi na Západě. Ale tohleto, o čem jsem hovořil, to byl ten spojovací prvek toho všeho.“

„V té době, to bylo před revolucí, já jsem přišel s takovou myšlenkou, že už nás nikam neposouvá to, že sedíme někde v hospodě a hrajeme krylovky, měl jsem strach, že se tam jaksi zasekneme. Tak jsem přišel s nápadem, že obejdu všechny známé, jestli někdo nemá nějaký malovaný obrázek doma, jakýkoli, neoficiální, a že bychom udělali výstavu. To se mi povedlo, dal jsem dohromady asi osmdesát nebo sto výtvarných děl, a právě skrze Honzu Hadravu z Lokte jsme to uspořádali dole v amfiteátru, který byl úplně zarostlý. Tam bylo jenom betonové torzo pódia a všude samé náletové stromy a křoviska. S klukama jsme ty stromy vyřezali, natáhli jsme šňůry, tam jsme ty obrazy pověsili. Honza mezitím domluvil koncert Psích vojáků Filipa a Jáchyma Topola, i jejich tatínek [Josef Topol] potom přijel do Lokte. Mě pak sebrala Státní bezpečnost jako organizátora, odvedli mě na policejní stanici. Kluci ty obrazy mezitím sbalili, vystavili je na náměstí, kde byla policejní stanice. Opřeli je o auta, o stěny baráků, a začali skandovat ,Propusťte Ředkvičku,‘ protože mně dali přezdívku Ředkvička. Tak tam skandovali a po čtyřech hodinách mě museli pustit, tak mě pustili. A pak jsme šli do sokolovny na ten koncert Psích vojáků a to už nás nechali být. Možná někdy v pozdních hodinách nám to nějak zatrhli kvůli rušení nočního klidu, ale samotný koncert proběhl. Bylo to fajn, bylo to pěkné.“