Vladimír Fulín

* 1947

  • „Museli jsme se [v práci] podepsat, že každý styk se zahraničím – ať máme příbuzné, dopis, jakákoli návštěva – musíme hlásit. Druhý den se shodou okolností stavil švagr z Rakouska – on mohl jezdit [ze západního do východního bloku] – ze služební cesty. Zastavil se, podiskutovali jsme o dětech, dali jsme si kafe a tím to skončilo. Druhý den jsem šel do práce a v takovém jízlivém tónu – potkal jsem pracovnici zvláštních úkolů – říkám: ,Dobrý den, právě jsem vám chtěl sdělit, že jsem měl včera návštěvu ze Západu, ale bavili jsme se jen o rodinných věcech, probírali jsme rodinné fotografie, dali si kafe a on odjel.‘ A ona se na mě dlouze podívala a řekla: ,Ještěže jste mně to řekl. Já už mám od půl osmé tady hlášení, že jste měl návštěvu z Rakouska.' A tehdy mě polil studený pot. Řekl jsem si: 'Jak je to možné, že jsem šel do práce, a mezitím už někdo volal a udal mě?' V té době se dělaly byty pro určité instituce. V paneláku jeden vchod dostal závod Nitra, Plastika... Takže jsem zjistil, že já mám někoho ze sousedů, z kolegů, kdo toto hlášení podává. A to byl druhý aspekt, jak člověk najednou musel žít hrozně obezřetně – nevěděl, s kým si může dát sklenku vína, koho může navštívit a kdo co na něj donese. A když si představíte, že jsem měl v té době čtyři děti a manželka byla většinou v té době na mateřské – jeden plat. Tak jsem si nedovedl představit, že bych najednou skončil bez práce, nebo dokonce aby mě nějakým způsobem postihovali. To jenom na dokreslení té doby, která vypadala, jako že je všechno OK, ale skutečný nátlak a psychická deprese byla dost velká.“

  • „Byl to nekonečný průvod. Počasí nebylo nijak extra. My jsme šli od Karolina, pak se šlo… – ani nevím, jestli jsme to celé prošli, protože to byly velké masy lidí! Mnoho podniků, škol, lidí… Pamatuju si, že to byla taková událost, kterou v ten moment celý národ, nebo aspoň ti, co se účastnili, ale i obyvatelé Prahy, kteří stáli na chodníku a tak, tak sympatizovali. A pak to bylo přičteno k tomu, že jsme se neměli takové věci [účastnit] a ještě k tomu vybírat na věnec. Takže pak na té škole už byla jen otázka času – buď nás vyhodí, anebo se někam musíme uklidit.“

  • „Z jeho vyprávění pak člověk nechtěl věřit. Jako kluk jsem nemohl pochopit, že se k něčemu přiznal, ale když mně vykládal, že po dni a noci vyslýchání vestoje, když ho fackovali a polívali vodou, že člověk podepíše všechno. Jen aby měl klid a mohl se vyspat. A jako kluk mám zážitek, když se vrátil po asi devíti letech, po amnestii, tak první cestu vykonal k nám, za svým bratrem. Na to nezapomenu, jak seděli s tátou na dvoře a já jsem bokem, na takových schodech – možná ani nevěděli, že je poslouchám. Vykládal zážitky, které z Jáchymova měl. To jsem jako děcko nemohl vůbec pochopit. A kolik našich lidí mu ublížilo při tom, když se ptali zpětně, jak se chová jeho manželka. Psali anonymní dopisy, že se nestará o rodinu. Ona přišla o vše. Měli tři děti, které nemohly tátu navštívit. Přijeli třeba jednou ročně do Jáchymova po strastiplné cestě z Moravy a pak z důvodu, že nesplnil den předtím normu, museli zpátky. Ta rodina přišla o vše, děti nesměly studovat. A když vykládal, co všechno zažil, tak jsem si tehdy řekl, že se na to nesmí zapomenout.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 21.10.2022

    (audio)
    délka: 52:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 10.05.2024

    (audio)
    délka: 01:46:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 13.05.2024

    (audio)
    délka: 53:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jako kluk jsem nemohl pochopit, že se k něčemu přiznal

Vladimír Fulín, 1951
Vladimír Fulín, 1951
zdroj: Archiv pamětníka

Vladimír Fulín se narodil 27. června 1947 v Prešově do učitelské rodiny Marii a Vladimíru Fulínovým. Strýc Bohumil Fulín (1912–1993) za války působil v partyzánské brigádě Jana Žižky. Za účast v protinacistickém odboji mu byl udělen válečný kříž a medaile za chrabrost. V roce 1950 poskytl strýc Bohumil úkryt třem odbojářům z protikomunistické odbojové organizace Hory Hostýnské. O rok později byl zatčen a v roce 1952 odsouzen za velezradu k 11 rokům odnětí svobody. Trest si odpykal v lágru při uranových dolech na Jáchymovsku, na svobodu se dostal až díky amnestii – pravděpodobně v roce 1960. Po maturitě na gymnáziu v Sabinově nastoupil Vladimír Fulín v roce 1966 na pobočnou technologickou fakultu brněnského Vysokého učení technického (VUT) ve Zlíně, tehdy Gottwaldově. Během studií zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy, po které se zapojil do studentských protestů. Následně musel školu opustit, avšak podařilo se mu dokončit ji dálkově. Pracoval ve fabrice na zpracování plastů ve Vrbně pod Pradědem a poté, až do sametové revoluce, ve stejném odvětví v Nitře. V roce 2024 žil Vladimír Fulín v Praze.