Fedor Gál

* 1945

  • „Mečiara jsme z postu premiéra vlády odvolali velice rychle. Odvolali jsme ho, jakmile jsme zjistili, že ministr vnitra nominovaný za Veřejnost proti násilí zneužívá diskrétní informace k vydírání politiků. Že vede jednání, o kterých nikdo neví a která sledují jeho privátní zájmy. Že připravuje destrukci VPN a tajně zakládá Hnutí za demokratické Slovensko. Že podrývá autoritu oficiálních představitelů VPN. A tak dále. Až jsme toho věděli příliš. V roce 1991 jsme ho prostě odvolali. A to i přesto, že byl v danou chvíli nejpopulárnějším politikem na Slovensku. Věděli jsme toho dost na to, abychom poznali, že zrazuje všechno, o co šlo v listopadu 1989. My jsme to věděli a my jsme ho odvolali, ale veřejnosti to trvalo dalších dvanáct let. Mečiar poté třikrát po sobě vyhrál v demokratických volbách! Tehdy jsme už všichni, kteří jsme ho odvolávali, byli dávno rozprášeni.“

  • „Bylo to ke konci války, na Vánoce roku 1944. Procházeli jsme přes Osvětim, kde už nefungovala krematoria a plynové komory. Němci se již snažili zahladit stopy po tom, co se v táborech dělo. A náš transport byl přesměrován do Terezína, kam jsme, dle dokumentace z terezínského archivu, dorazili 24. prosince roku 1944. Bratr se dostal do baráku pro děti a moje máma do baráku, kde byly ženy s batolaty. A tam jsem se 20. března roku 1945 narodil.“

  • „V listopadu roku 1989 bylo obsazováno tisíce a tisíce pozic ve strukturách československého státu. To už nebylo jen pár kamarádů, které člověk znal dvacet let. A tito lidé se vynořovali z neznáma. Stejně tak, jako Košičané nevěděli, kdo je Fedor Gál, tak my jsme nevěděli, kdo je Vladimír Mečiar, který se najednou odněkud objevil a ucházel se o post ministra vnitra v kooptované slovenské vládě. Na ministerstvu seděl Vlado Ondruš, jediný reprezentant Veřejnosti proti násilí. Na danou pozici proběhl konkurz, byli tři uchazeči. Když se Vlado vrátil k nám do kanceláře, ptali jsme se ho, jak to šlo. Řekl nám, že tam byl jeden výborný uchazeč. Já jsem byl vcelku rád, že alespoň jeden byl skvělý a ani jsem si nekladl otázku, proč. Postupně se začaly vynořovat informace o tom, že ho na konkurz připravovala Obroda z vnitra. Obroda byli reformní komunisté, které po prověrkách v roce 1968 vyházeli ze strany. Můj výklad tohoto konkurzu byl následovný: neznámý právník z Nemšové s velikou ambicí a tahem na branku se přišel ucházet o pozici ministra vnitra. Vybaven informacemi od profesionálů z Obrody, kteří kdysi pracovali na Vnitru, vyhrál konkurz. Před necelým měsícem jsem se dozvěděl od bývalého důstojníka federální bezpečnostní informační služby, že Mečiara na konkurz připravoval Alois Lorenc, což byl šéf komunistické tajné policie!“

  • „V devětaosmdesátém jsme se všichni sešli v událostech, které souvisely s listopadem 1989. V Praze zakládali Občanské fórum. Já jsem zakládal na Slovensku Verejnosť proti násiliu, to byl takový pandán, něco jako Občanské fórum, jen slovenská verze. Stal jsem se dokonce předsedou Verejnosti proti násiliu, říkám to slovensky, protože tak se to slovensky jmenuje. A vyhráli jsme první svobodné volby na Slovensku. Ale já jsem věděl od první chvíle, že politika není pro mne to pravé ořechové. Takže po několika velice tvrdých konfliktech, které jsem absolvoval s tehdejším premiérem vlády Slovenské republiky, který se jmenoval Vladimír Mečiar - zaplať pánbůh, že jste se s ním nikdo nedostal do styku, a ještě kolem lustrací, to také nevíte, co je, to bylo zbavování se lidí, kteří byli agenty a konfidenty komunistické tajné policie - jsem to v politice sbalil. A přestěhoval jsem se do Prahy.“

  • „Krédo mého života je, že máme-li přežít složité období a složitý svět v relativním zdraví, tak je nutný dialog různých lidí. Dokonce si myslím, že ten dialog musí být přes barikády a přes ploty. A čím různější jsou ti lidi ideologicky, nábožensky, politicky, sociálně, jak chcete, tak tím je ten dialog důležitější, pokud jde. Jsou situace, kdy ten dialog prostě možný není, ale to už je zase jiné kafe, o kterém můžeme také mluvit.“

  • „Narodil jsem se v březnu 1945, bude mi dvaasedmdesát. Narodil jsem se na divném místě – v koncentračním táboře Terezín. Měl jsem štěstí, poněvadž naše máma s mým bráchou, který je o pět let starší, tam přišli s úplně posledním transportem na Vánoce 1944. Já jsem se narodil asi tři měsíce poté, v březnu 1945. A když říkám, že jsme měli štěstí, tak jsme ho měli dvakrát. Poprvé proto, že transport šel ze slovenského městečka Sereď, to byl sběrný tábor, kde se shromažďovali Židé z celého Slovenska a pak je posílali do různých táborů. Mého tátu poslali do Sachsenhausenu, odkud se nevrátil. Transport, kde byla moje máma s bráchou a se mnou v břiše, šel původně do Osvětimi, ale jelikož už byl konec války, přestaly fungovat plynové komory a krematoria. Tak nás otočili a dostali jsme se do Terezína. Zní to zvláštně a absurdně, ale Terezín byl mezi koncentračními tábory taková lepší štace, poněvadž to nebyl vyhlazovací tábor. Tam se nezabíjelo, tam se jenom umíralo hlady, nebo na tyfus. Nebo někoho popravili, zastřelili za pokus o útěk.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 12.10.2016

    (audio)
    délka: 59:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 16.08.2017

    (audio)
    délka: 02:04:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 12.09.2017

    (audio)
    délka: 49:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 09.04.2018

    (audio)
    délka: 01:15:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Musíme vést dialog přes ploty

Portrét, 1964
Portrét, 1964
zdroj: archiv pamětníka

Fedor Gál se narodil 20. března 1945 v ghettu Terezín, kde byla v té době vězněna jeho matka Barbora Gálová a jeho starší bratr Egon. Svého otce Vojtěcha Gála pamětník nikdy nepoznal. Rodina byla židovského původu a vlastnila velký statek ve vesnici Partizánska Ľupča (do roku 1946 Nemecká Ľupča), která leží na slovenském Liptově. Otec bojoval ve Slovenském národním povstání, po jeho potlačení Němci chytili Gálovy a internovali je v koncentračním táboře Sereď. Odtud otec odešel transportem do koncentračního tábora Sachsenhausen a na konci války zemřel při pochodu smrti. Matka s malými syny válku přežila a vrátila se do Ľupče, kde se snažila znovu hospodařit. V roce 1948 jí však komunisté farmu znárodnili, proto s dětmi odešla do Bratislavy, kde až do důchodu pracovala ve Sběrných surovinách. Fedor Gál vychodil základní školu v Bratislavě a vystudoval Střední průmyslovou školu chemickou ve Zlíně (tehdy Gottwaldově). Pracoval jako dělník v chemických továrnách a dálkově si dodělával Vysokou školu chemicko-technologickou. Poté se věnoval sociologii a prognostice, pracoval v několika výzkumných ústavech. V listopadu 1989 se aktivně zapojil do sametové revoluce v Bratislavě, spoluzakládal politickou platformu Verejnosť proti násiliu. Krátce byl činný ve slovenské politice. Po rozpadu Československa se v roce 1992 odstěhoval do Prahy, kde přednášel sociologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. S dalšími společníky stál u vzniku TV Nova. Založil rovněž nakladatelství G plus G, které vydává především knihy věnované tématům menšin, jinakosti, prožitku holocaustu. Od roku 2009 se zabývá filmovou dokumentaristikou, natočil čtyři dlouhé filmy a dvanáct krátkých dokumentárních esejů. V dokumentu Krátká dlouhá cesta zmapoval také osudy svého otce.