„Přišel srpen. Byl jsem šokován. Dodnes je to ve mně. Byl to pro mě nepředstavitelný šok, že nám Moskva, nebo moskevská hegemonie, udělala takovou křivdu, když jsme se tak pěkně rozjížděli a zabránila nám jako státu rozvíjet se. Vystoupil jsem proti tomu. Vystupoval jsem proti tomu. Byl jsem straník. Kamarádi říkali: 'Neblbni, odskáčeš to.' Ale nemohl jsem to přenést přes mé kritické posuzování všech možných křivd a nespravedlností v životě. Těch bylo strašně moc. Ale i na křivdy, které se mě nedotýkaly, jsem poukazoval. Je to důsledek mého dětství a mládí. Prostě nestavěl jsem se k tomu tak, abych to měl dobré, že jsem pomýlený, ale veřejně, na schůzích, jsem proti tomu bouřil. Všichni koukali, co ten Gavlas blbne – on je nějaký pošahaný.“
„Na jaře roku 1944 mě, šestiletého chlapce, poslala maminka na hřiby –nebylo to poprvé –, aby mi udělala praženici nebo smažené hřiby na snídani. Šel jsem, ale v lese jsem narazil na dva neznámé muže. Samozřejmě jsem se jich vylekal a utekl jsem před nimi domů. Mamince jsem řekl, že jsou tam nějací dva chlapi. Nevšiml jsem si, jestli šli za mnou, anebo ne. Maminka mi hřiby udělala a sedla si se mnou ven na zatravněný dvůr mezi stodolou, chlévem a dalšími dřevěnkami. A v tom vidíme přicházet z lesa dva chlapy. Řekli mamince: ‚Mamuška, davaj kušať.‘ Byli v civilu, neměli nějakou jednoznačnou uniformu. Samozřejmě mi tu praženici snědli. Zlobil jsem se za to na ně. Potom ještě maminku poprosili o nějakou další živnost. Něco jim dala a odešli. Mamince bylo jasné, o koho šlo. To bylo moje první setkání s partyzány.“
„Byl jsem v první třídě, bylo to v září, a bylo třeba vyčistit žumpu. Já jsem nevěděl, co to žumpa je. Nevěděl jsem ani, co to je senkgruba, to je žumpa německy nebo místním nářečím, protože my jsme na té Filůvce neměli žádnou žumpu, žádnou senkgrubu, ale suchý záchod. Byl jsem sedmiletý klouček. Tu fekální nádobu vyvážel koňský povoz, leita se tomu říká, pumpovalo se to do toho ručně. On [učitel] nám zakázal do toho dvora chodit. Viděli jsme, že tam chodí koníček nebo ti koně s vozem. Zakázal nám to, ale já jsem mu nerozuměl ani slovo. Česky jsem nerozuměl ani slovo. Byl jsem ale zvídavý, zajímalo mě, kam ti koně chodí, co je to ta žumpa, tak jsem se tam šel podívat. Pochopil jsem, o jakou záležitost se jedná. Někdo na mě ale požaloval, že jsem tam byl. Tento člověk, Čech, Pražák, si mě zavolal k první lavici, přehnul mě přes tu lavici, dva žáci – Goril a Byrtus –pamatuji dodnes jejich jména, mě museli držet za zápěstí a on mě mlátil. Měl ukazovátko, takový metr, a tím mě tak mlátil po zadku, až jsem měl zadek černý a ten metr na mně polámal. Řval na mě: ‚Ty nerozumíš česky? Ty nerozumíš česky?‘ Doma jsem si postěžoval, rodiče mi zadek ošetřili, ale nešli si na něho stěžovat, protože z něho měli obavy. V tehdejších tamních poměrech byl totiž učitel vrcholný představitel československé státní moci.“
Ladislav Gavlas se narodil 23. června 1938 v horské osadě Filůvka v Mostech u Jablunkova na Těšínsku. Na svět přišel jako pátý syn Pavla a Johany Gavlasových, kteří pocházeli z polských rodů. Měli menší hospodářství, otec také pracoval jako dělník na dráze. Po připojení oblasti k Německé říši v září 1939 čelili nátlaku na poněmčení. Přijali slezskou národnost a byli zapsáni do listiny Němců zvané volkslista. Otec pak musel pracovat jako posunovač v okupovaném Polsku. Bratr František narukoval do wehrmachtu. Ladislav pamatuje konec války. Setkal se s partyzány, kteří u nich občas hledali útočiště. Matka a nejstarší bratr zemřeli po válce na tuberkulózu, kterou prodělala celá rodina včetně pamětníka. Odmaturoval na vyšší hospodářské škole v Českém Těšíně, poté nastoupil jako účetní do Třineckých železáren. Vystudoval hutní fakultu Vysoké školy báňské v Ostravě. Až do důchodu pracoval na různých pozicích v Třineckých železárnách. Roku 1966 vstoupil do komunistické strany. Za veřejný nesouhlas s okupací vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 byl z KSČ vyloučen a přeřazen na podřadnější práci. V listopadu 1989 se stal členem Občanského fóra v Dobré u Frýdku-Místku, kde od sedmdesátých let s rodinou bydlel. Po revoluci pracoval v Třineckých železárnách jako ekonom a odborář. V roce 2021 žil v Dobré.
Ladislav Gavlas (na ramenou staršího bratra Antonína) před rodnou chalupou, v okně rodiče Pavel (v německé uniformě železničáře) a Johana, Mosty u Jablunkova - Filůvka, cca 1939
Ladislav Gavlas (na ramenou staršího bratra Antonína) před rodnou chalupou, v okně rodiče Pavel (v německé uniformě železničáře) a Johana, Mosty u Jablunkova - Filůvka, cca 1939
