"Vím jen, že jsem dostala nové zimní boty a v partyzánské rodině byla dívka, která byla ve stejné třídě. Dovedete si představit, jaké to bylo, když jsem jako desetiletá viděla, že ta holka nosí moje boty? Ve škole jsem se strašně rozbrečela. A pak mě zavřeli do sklepa na uhlí, protože jsem tolik plakala. To si musíte představit, když to vidíte, jako dítě. Vzali mi je (boty) a ta holka si je druhý den s pýchou vzala do školy."
"Otec pak zašel pro jednoho Čecha a řekl mu, že musíme hned odjet. A že ten majitel, kterému ten dům patřil a který ho vlastně zabral, řekl, že si s sebou nesmíme nic vzít. A to byl pan Stach (kterého otec přivedl), ten nebyl oblíbený u těch ostatních lidí. Ale my jsme si na něj nemohli stěžovat. A on říkal, že naše rodina, protože se blíží zima, každý potřebuje peřinu a muž potřebuje teplý kabát. A boty pro děti, pro mě jako pro dceru. Byla jsem tehdy ještě dítě, bylo mi deset let. A dítě také potřebovalo teplé boty. A on to všechno povolil, my jsme si směli vzít 70 kilo na osobu. Ale pak jsme museli do dvou hodin opustit byt. Co jsem si myslela? Šla jsem do svého pokojíčku pro panenky, měla jsem tři panenky, velké a malou, všechny jsem je sbalila do batohu a to byl můj majetek, to jsem si vzala s sebou. A rodiče mi to dovolili. Byla jsem vlastně dobře chráněná. Pak jsme se museli shromáždit na náměstí. A pak se zase prohledávalo všechno, co jsme měli, všechny krabice, jestli tam není něco cenného nebo drahého. Hudební nástroje byly velmi žádané. My jsme neměli nic. A pak jsme museli čekat do druhého dne, než naše auto (odjelo) do Karlových Varů. To myslím existuje dodnes, to místo, pořádaly se tam koňské dostihy. A tam bylo tolik baráků, kamenných, a tam nás ubytovali."
"Chtěla bych zdůraznit, že necítím žádnou nenávist, když tam zajedu autobusem. Naopak, našla jsem si tam spoustu přátel. Starostové jsou velmi dobří. Například Jan Hůzl nebo Martin Mareček, který mi vždycky napíše přání k Vánocům nebo k narozeninám. A já mu samozřejmě odepisuji. A chtěla bych v tom pokračovat co nejdéle. Dokud mi zbývají síly, chci tam ještě jezdit. Když se mě někdo zeptá - kde jsi to zase byla? Odpovím - byla jsem doma. Byla jsem doma. Pořád je to můj domov. Spousta lidí to nechápe, ale to mi je jedno."
Magdalena Geissler se narodila 10. října 1935 do chudé německé rodiny v Hroznětíně na Karlovarsku, tehdejším Lichtenstadtu. V obci byla až do války významná židovská komunita, její existenci ukončil holokaust. Synagoga byla za války poškozena, za komunistického režimu potom stržena, Magdalena Geissler na ni má ale živé vzpomínky. Stejně tak si pamatuje na pracovně nasazené válečné zajatce, pochody smrti z koncentračních táborů na konci války, které obcí procházely, vlak se zraněnými německými vojáky a vlnu uprchlíků ze Slezska. Po válce a odchodu Rudé armády z Hroznětína vládli v obci čeští „partyzáni“. Malá Magdalena patřila mezi ty privilegované německé děti, které směly rok po válce chodit do školy. Výuka ale byla v pro ně neznámé češtině, učitelky na ně měly spadeno. Magdalena byla s rodinou odsunuta v září 1946 přes pobyt v karlovarském sběrném táboře na závodišti. Deset let žili v dřevěných barácích někdejšího lágru v Hagenau. V sídlišti, které na místě tábora vzniklo, žije Magdalena Geissler dodnes. Od osmdesátých let pravidelně navštěvuje Hroznětín, zasazuje se o porozumění mezi dnešními obyvateli a německými rodáky obce.
