„Tatínek byl z židovské rodiny, tak jsme byli úplný smíšenci. Já jsem taky byla smíšenec prvního stupně, ale to mi bylo jedno. Já jsem říkala: ‚Já mám ty nejlepší rodiče, toho nejlepšího tatínka, kterýho by si moh někdo přát.‘ Ale tatínek s tím trpěl velice. Oni sbírali české smíšené rodiny, nejen smíšené, ale židovský mužský. Vezli je nebo museli jít pěšky na nádraží, tam zapisovali a pak jeden, nějaký gestapák, se ptal – je tady někdo, samozřejmě německy – Ist jemand ein Jude hier, který má dítě v německý škole? Protože, to jsem neřekla předtím, že jak mě nepustili do českýho gymnázia, tak jsem musela do německýho gymnázia v Ostravě. Šla jsem z domu v šest hodin ráno pěšky na nádraží, jela jsem hodinu vlakem a pak zase v tý Ostravě tři čtvrtě hodiny do tý školy. Já jsem měla vždycky velice divný pocit, ale ta škola byla dobrá. Naučili jsme se něco taky trošinečku anglicky. Tak tatínek se hlásil a vytáhli ho z té skupiny a o těch ostatních nikdo už nic neslyšel. Tatínek už nemoh pracovat, nemoh opustit město, my jsme bydleli nahoře ve spořitelně, museli jsme se vystěhovat, no bylo to strašný, ale tatínek to přežil a šel do koncentráku až ve 44. roku a přežil to. Jeho rodiče to nepřežili, sestra, bratranec, nikdo z rodiny to nepřežil. Ale tatínek to přežil a taky byl s námi v Kanadě. To bylo to největší štěstí.“
„A taky jsme fotili. Měli jsme tam, nemám na to slovo, ale bylo tam takovejch pět set německých vojáků, tak to byla, neznám to slovo – to mi někdo pomůže – posádka, ano, posádka. Chodili se fotit do Foto Doda. Já jsem s nimi musela mluvit, protože já jsem uměla německy. Tak se nějak udala ta němčina, šílená a v jiným prostředí. Já jsem je viděla jako nepřátele, ale fotili jsme. A potom se stalo něco divného. V roku... snad trochu později – 43, 44 – přišly dopisy z malých vesniček v Rakousku. Dopisy, které – my jsme se s Dodou rozplakaly. Psali tam rodiče: Náš milovaný syn už nežije. Byl zabitý ve válce. Prosím vás, udělejte mi... on se u vás vyfotil, udělejte mi čtyři velké fotky a asi dva tucty menší fotky, a tak jsem dělala ty fotky. A některý zarámovala. A já jsem viděla ty obličeje těch kluků. To byli kluci, to byly děti skoro. A nějak to ve mně vypálilo tu nenávist k těm vojákům.“
„A pak Vašek nás pozval na houby a udělá nám houby s vajíčkem o týden později. A jely jsme. Už se trošičku stmívalo. Tenkrát jsem měla maminku s sebou. Světla a policie na nás. A maminka mi říká: ‚No, tak už jsme v tom.‘ Ale policie: ‚Proč tady jezdíte?‘ Ne, nejdřív: ‚Warum fahren sie hier?‘, protože my jsme měly německý auto. Potom: ‚Passport, bitte.‘ Tak jsme mu daly kanadský pasy a potom jsme mluvily česky. Tak to bylo pro ty policajty trošičku moc. Ale seděly jsme: ‚Proč tady jedete a co tady děláte?‘ A chválabohu, dole někde byl velký Bůh: ‚Tam byla objížďka, tak my jsme se dostaly na tu silničku tady, pánové, víte...‘ Maminka měla takový šarm: ‚Pánové, já vám řeknu, my nevíme, kde jsme. To je tedy ten problém.‘ No a tak jsme je ukecaly a já jsem koukala na Hrádeček. Viděla sem záclonu a – Havel věděl, že tam jsme, a všechno. No, ale my jsme je ukecaly, prostě jsme hrály hloupé a to bylo úžasný, takže oni zapisovali si všechno a pak nám řekli: ‚Dámy, dámy,‘ už nám řekli dámy. ‚Jeďte teďka nahoru a pak doleva, tam je větší silnice, a potom zase doleva a doprava, a to se točí a dostanete se na tu silnici, která vede na Špindlerův Mlýn. A nejeďte po takových malých silničkách.‘ A byli skoro jako otcové. A my jsme říkaly: ‚No děkujeme, to jste nás ale tady zachránili.‘ A jely jsme.“
„To bylo také velké – ne dobrodružství – to je takové slovo pro kino – šlo to tak hluboce pro mne, co jsem tam zažila. A příštěkrát, jak jsem ho viděla, tak už byl prezident. Jo. A takže je to úžasná věc. On vždycky byl velice milý ke mně a objímal mě. Já jsem ho asi objímala první, protože on byl hrdina, ale taky plachý člověk. Vašek. On byl plachý člověk.“
Marketa Goetz-Stankiewicz se narodila 15. února 1927 jako Markéta Götzová v Liberci do česko-německo-židovské rodiny. Chodila do německé školy v Místku, kde žila v letech 1935 až 1948. Ke konci války pracovala ve fotografickém ateliéru. Za okupace byl otec vězněn v Terezíně. Rodina se rozhodla emigrovat a v září 1948 opustila republiku. Pamětnice v Kanadě vystudovala literaturu a historii a zabývala se především komparatistikou a germanistikou. Do Prahy se vypravila poprvé v roce 1973 a od té doby jezdila do Československa každý rok. Seznámila se s mnoha představiteli tzv. zakázané literatury. Překládala je, psala o nich, editovala jejich práce, převážela knížky přes hranice a jejich autory uvedla do povědomí severoamerického čtenáře/návštěvníka divadelních představení. V roce 1988 jí Václav Havel, Ivan Klíma a Ludvík Vaculík tajně věnovali Řád české literatury, roku 2000, už oficiálně, jí prezident Havel udělil Medaili II. stupně za zásluhy a roku 2016 jí byla udělena Cena Jiřího Theinera za propagaci české literatury v zahraničí. Marketa Goetz-Stankiewicz zemřela 6. listopadu 2022.
