„To už jsem chodila do ZPA a byly ostrahy ruských vojáků. Třeba ze Stodůlek jsem šla pěšky a on si mě voják ani nevšiml. Viděl ženskou, která jde do práce. I ve fabrice ZPA byl celkem klid. Nepamatuji nějaké bouření. Pak byla ta akce Dva tisíce slov, tak chodili se seznamy ti, kteří nesouhlasili, a přišli k nám do účtárny. Já říkala, ne, já to nepodepíšu, proč? Hele, chrání nás? Chrání. Uvidíme, jak se to vyvine, pak se rozhodneme. Proč bych měla podepsat nějaký pamflet? A můj muž to tak měl taky.“
„Pořád jsme fungovali, ale museli jsme odvádět, kontingent se tomu říkalo, vajíčka. Když se zabilo prase, muselo se žádat na obci a musela se odvést ta kůže ze hřbetu, z té se dělaly kožené boty a kabelky. To se muselo odvádět. A přišel zvěrolékař, dal razítko, že je vše zdravotně nezávadné. Mléko se muselo odvádět, obilí se muselo odvádět. Ale můžu vám říct, že když teď kupuju vajíčka, tak jsou špinavá, i s peřím někdy. My museli odvádět, to muselo být vajíčko jako vajíčko a čistý. Každé vajíčko jsme otírali hadříkem, jinak je nevzali a byl průšvih.“
Vadí mi, že vše, co jsme za komunismu vybudovali, je v soukromých rukách
Ludmila Grafnetrová se narodila 15. září 1933 v Grygově na Olomoucku. Její rodiče měli hospodářství, spolu s nimi a dvěma sestrami pracovala na poli a starala se o dobytek. V roce 1947 nastoupila na střední zemědělskou školu v Olomouci. Při návštěvě tety v Praze se seznámila s budoucím manželem Ervínem Grafnetrem. V roce 1953 se vzali a pamětnice se odstěhovala do Prahy. Rodičům jezdila pomáhat na Moravu na pole, ale s manželem je nakonec přemluvili, ať se hospodářství vzdají a vstoupí do jednotného zemědělského družstva. Její muž se v roce 1947 vyučil v továrně Waltrovka a strávil v ní celý život až do penze. Z učně se vypracoval na zkušeného soustružníka a svou kariéru spojil s komunisty a odboráři. Byl předsedou závodního výboru Revolučního odborového hnutí. Oba společně vyznávali komunistické myšlenky.