"Každý musel být voják. Hitler byl velice přísný, moc přísný. Češi nemuseli jít, ale Chorvatovi řekli: ´Když nechceš jít, nemusíš, ale všechno ti sebereme a půjdeš na Sibiriu s celou rodinou Stein klopfen, do kamenolomu.´ Tenkrát to vypadalo, že Hitler vyhraje. Tak všechny ty chlapy vystrašili a museli jít na vojnu."
"Byl tam jeden z Ostravy. Hospodářství v životě neviděl, ani nevěděl, co to je. Jen to tam obsadil. A protože mu nic nevyrostlo, vystěhovali ho a do toho domu strčili nás. Byla to taková stará barabizna. Pár let jsme tam ještě byli, pak se to samo rozpadlo.
Tomu původnímu majiteli jsme trochu pomohli s jídlem, jak se dalo, aby neumřel hladem. Brzy se potom s rodinou odstěhoval zpátky do Ostravy, odkud přišel, už tam nemohl zůstat. Sehnal si práci ve fabrice. Nebyli to zlí lidé, ale neuměli hospodařit, jak se hospodařit má. My jsme to uměli od narození. Narodili jsme se a už jsme věděli, jak na pole, aby se dařilo. Ale oni to chudáci nevěděli, v životě to nedělali."
"Na kopci jsme měli pěkný sklep. Hluboký, pěkný. V zimě, když mrzlo, dole bylo teplo. Krásný byl, stál až úplně na kopci. Když jsme se přijeli do Přerova podívat, hledali jsme ho, ale nenašli. Chtěl jsem se tam napít vína, ale ani té vody jsem se napít nemohl. Bylo to něčím zarostlé, nic z něho nezůstalo."
„Stěhování bylo narychlo. Jen jsme rychle mohli udělat žně a připravit si to, pak nám všechno naložili na vagony a dovezli do Šternberka. Ze Šternberka nás autem vyvezli do Huzové, tam nás vysypali, všechno na jednu hromadu, bordel to byl veliký, měli jsme sedm nebo kolik vagonu. A přijeli jsme a i v Huzové byly žně, tak rychle zase pracovat. Jenže nic nenarostlo. Ten, co si to obsadil, neuměl hospodařit, a tak mu nic nenarostlo. Tehdy byly povinné dodávky. Kolik jsi měl hektarů pole, tolik se muselo odevzdat obilí. Jenže když mu nic nenarostlo? A tak jsme mu to museli ještě dát z našeho, museli jsme ho živit. Jinak by nás nenechali v klidu. Furt nás otravovali, chtěli, aby se odevzdalo, co bylo podle předpisů. Takže jsme to doplnili z našeho, abychom tam mohli klidně žít.“
„Neměli jsme kde být. Dům nám shořel, tak jsme šli k tetě, matčině sestře, co bydlela naproti školy. Byla sama, její muž byl také ve válce, pár dní jsme přespali u ní. Pak jsme se přestěhovali k strýcovi Rochusovi Gregorovi, to byl bratr mého otce. Měl větší dům, tak jsme byli chvíli u něj. A pak už přišel odsun. Desátého srpna 1948 nás nakládali v Přerově na auta do Novosedel, kde bylo nádraží. A z Novosedel do Šternberka. Ve Šternberku nás vysadili, to byl nepořádek. Nakládali nás na auta, jak divočáky, nemazlili se s námi. Přijelo auto, všechno naházeli na hromadu. Tam byla jedna taková rodina, která špatně hospodařila, tak ji z domu vyhodili a nás do něj nacpali. Za dva, tři dny komunisti zase začali řádit, že jsou žně. Tak jsme museli jít zase dělat a ani jsme neměli čas si uklidit. Měli jsme ještě velké štěstí, že jsme měli sedm nebo osm vagonů, dali nám s sebou, co jsme měli. To nás potom živilo, protože jinak bychom zemřeli hladem. Ti, co s námi bydleli, ani trochu neuměli hospodařit, byli taky hladní. Tak jsme je živili ze svého, z toho, co jsme si přivezli. Přivezli jsme si obilí, krávy, všechno, a to nás živilo. A teď po nás chtěli, ať odvádíme dodávky, bylo to z dvanácti hektarů, takže velké dodávky. Jenže nebylo, co odevzdat, nic nenarostlo, jen samé kameny tam byly. Tak jsme ještě tu rodinu museli živit.“
„Za války jsme byli schovaní ve sklepích. Všichni měli strach, že vyhoří. Za rakouským kopcem byli Rusové a tam, kde jsme byli my, na české straně, byli Němci. A ti se přestřelovali. Byli od sebe tak kilometr, dva. Všichni, kdo měli sklep, se šli z dědiny schovat do sklepů. Když by hořelo, aby je nepozabíjeli. Bylo to hrozné. Já jsem byl školáček, ve sklepě byly samé ženské. Chlap ani jeden, tak jsem se já o ně musel starat. Vína bylo dost, ale pití nebylo. Do dědiny jsem musel chodit pro vodu, abych ty lidi uživil. No a furt se střílelo, já se musel schovávat, aby mě nezastřelili, stříleli po mě. Přišel jsem domů, tam jsme měli kravičky, prasátka, všechno jsem vypustil ven, aby to nezdechlo hladem. Když jsme byli ve sklepích, kdo by se o to staral? Tak jsem to vypustil a všechno se to ztratilo, Němci všechno odtáhli pryč, nezůstalo nic. Měli jsme nově postavený dům, za války nám vyhořela střecha. Na půdě jsme měli hodně střecha, jak se přestřelovali, seno chytlo a shořela celá střecha. Zůstaly stát jenom zdi.“
„S tema školama je to bilo tako. Dneska, když studuje, vyštuduje. Já jsem ráno vstal, oblékl, najedl, do školy. V škuolu. Škola končila, dom, najíst, kravičke zapriehnut a do večera makat na polu. Teď unavený z toho pola, mladý kluk, slabý, to nebyla technika, byly kravičky, bráne, šerák, všechno ruční. Přišel jsem domů, lehl a spal. Ráno: Vstávej! Do školy, do školy! Ani úlohu, Aufgabe, jsem nestačil napsati. Tak německou školu jsem měl a to bylo všechno. Českou moc malo sme imali. A doma se mluvilo chorvatsky."
„Byli jsme v Přerově a byly žně. Kosilo se. Nebyly traktory, nebyly kombajny, byly jen kosy. Já, ještě školáček, jsem přišel ze školy, musel jsem si naklepat kosu, a už se jelo. Jak se to dělá, jak se klepe kosa a jak se kosí, to jsem odkoukal od rodičů. Už když mi bylo dvanáct, třináct let, tak jsem to dělal. Tak jednou jsem šel kosit, bylo třeba udělat kus vedle cesty, pak jsme počítali s tím, že přijde strýc Rochus, otcův bratr, a ten to dokončí. Tak jsem kosil, kosil, za mnou šly matka a sestra, a dávaly to srpem stranou. Kosím, kosím, a najednou bum. Něco bouchlo, mina vystřelila. Když byla válka, Němci a Rusové to tam zaminovali, jenže nikdo o tom nevěděl. Já jsem byl takových dvacet, třicet kroků před nimi, ony za mnou, mina vyletěla, byla mlha a nebylo vidět nic. Stál jsem jak hloupý s kosou a sestra spadla na zem. Urazilo ji to nohu a ruku. Tak už bylo po kosení. Strýc Rochus měl koně, naložil ji na vůz a jelo se do Mikulova do nemocnice. Jenže než tam dorazili, zemřela. Vykrvácela. Ještě byl na poli financ, který ji pomáhal odtáhnout na cestu. Tomu to taky utrhlo ruku. Bylo to strašné. Už bylo po práci, nekosil jsem, šel jsem domů a hotovo. Tak tak jsme hospodařili. Pak už jsem byl rád, že jsme v Huzové, že člověk už má aspon trochu klid. A tady jsem úplně šťastný. Už na to ani nemyslím a moc nevzpomínám."
„Nejvíc Chorvatů bylo nastěhovaných v Huzové. Nejvíc Chorvatů, Huzová byla nejvíc volná. Za pár let staří zemřeli, mladí se ženili, utekli za prací, a teď, kolik je nás tady rodin? Čtyři, pět, šest? Není nás víc, že? Tolik nás tady bylo. Já jsem tady jezdil s traktorem. Ty staré ženské byly všechny v zemědělství zaměstnané. Tak na vlečku házely kameny, všechno možné... povykládali jsme si, zasmáli jsme se... jako doma jsem se cítil, jako kluk. A teď s kým tady? Chorvati nikdo už není.“
Jakub Gregor se narodil roku 4. července 1930 v Novém Přerově v rodině moravských Chorvatů. Když v roce 1937 začal chodit do první třídy, vyučovalo se ve škole česky. O rok později, v důsledku záboru Sudet, se škola změnila na německou. Jakubův otec musel coby Chorvat narukovat do německé armády, a proto malý Jakub převzal starost o poměrně veliké rodinné hospodářství. V roce 1945 procházela Novým Přerovem fronta. Místní se schovávali ve sklepích a němečtí vojáci, aby ztížili průchod sovětské armády, zaminovali rozsáhlé oblasti. Když po skončení války obyvatelé Přerova obdělávali svá pole, často se stávalo, že na minu stoupli a přivodili si tak těžká zranění. Tento osud potkal také Jakubovu starší sestru, která zraněním podlehla. V roce 1948 byla rodina vystěhována do Huzové na severní Moravu (byla to jedna z prvních chorvatských rodin, která do této obce přišla). Jakub Gregor pracoval dlouhá léta v zemědělství, poté jako dělník ve Šternberku. Jeho manželka je Češka, v rodině se proto mluvilo česky. Byl jedním z posledních Chorvatů, kteří v Huzové zůstali. Zemřel v roce 2017.
