Juraj Gross

„Proč jsme odešli? Ekonomicky jsme na tom byli s manželkou dobře. Oba jsme měli dobrou práci, byt. Byla tu jedna věc. I když jsme nebyli nábožensky založení, rodičům záleželo na tom, s kým se scházíme. Ne vždy jsme se dokázali cítit stoprocentně doma. Byly také různé projevy antisemitismu, jeden chci zvlášť uvést: V roce 1979 jsem žil a pracoval v Nových Zámkách. Jdu jednou po obědě kolem školy a vidím srocení rodičů, kteří čekají na své děti. Ptám se, co se děje, jestli se vracejí z výletu. Z výletu ne, že prý je fáma, že nějací židé z Polska se převlékli za sanitáře, chodí do škol a sbírají děti pod záminkou, že jim musí vzít krev na testy. Ve skutečnosti že prý chtějí krev křesťanských dětí do macesů (nekvašeného pesachového pečiva - sušenek). Druhý den jsem to s úsměvem vyprávěl v práci a moje šéfka, inženýrka a vzdělaná žena, tomu také věřila. To se stalo v roce 1979, kdybych to sám nezažil, tak bych tomu také nevěřil, že je to možné. Dva týdny předtím jsme byli na návštěvě u rodičů v Košicích a tam jsem poprvé slyšel tuto fámu, to jsem se jí jenom smál. Když jsem tomu byl osobně svědkem po dvou týdnech v Nových Zámkách, tak nám to dalo důvod k úvahám o emigraci. Kdy nás, židy, přijmou jako úplně rovnoprávné? Můžeme dětem zabezpečit rovnoprávnost? Chtěli jsme, aby naše děti, které v té době se ještě nenarodily, vyrůstaly v společnosti, která je plně přijme mezi sebe. Věděli jsme, že to bude v těžších podmínkách, že čas od času je v Izraeli válka, že to tu není jednoduché.“

„Na nich jsem byl systémovým programátorem v jazyku DSM. To jsou velké počítače, dá se říci mamuty počítačů. Celý svět dnes přechází na počítače z řady NT. Dříve čtyři počítače zabíraly celou místnost, dnes se tam vejde tři sta malých počítačů, každý z nich se zabývá jinou aplikací. Ty se už nemám v úmyslu naučit, než bych se to naučil, tak bych šel do penze. Nové programování se mi už tolik nelíbí. Až tyto počítače odejdou do penze, odejdu do předčasného důchodu i já.“

„Narodil jsem se v Košicích, studoval jsem v letech 1964 až 1968 v Praze. Odtud mám hezké vzpomínky na Prahu. (…) S manželkou jsme se rozhodli v roce 1980 emigrovat. V té době jsme si nemysleli, že se nám někdy podaří setkat s rodiči. Byli jsme stejně jako všichni ostatní překvapeni, když za devět let železná opona spadla a mohli jsme se volně vrátit.“

„Je tu otázka, kdo z jakého důvodu odešel. Já jsem z té mladší generace, byl jsem ženatý, měl jsem byt, práci, u mne to byly jiné důvody než u lidí, kteří odešli krátce po druhé světové válce. Ztratili rodinu, majetky, neměli důvěru v život ve státě, který je nedovedl ochránit před nacistickým zlem. Z nich šla velká část budovat Izrael. Další vlna přišla v roce 1968 a 1969. (…) Z té druhé vlny již malá část šla do Izraele, většina šla do jiných západních zemí. Mladí lidé z této vlny se roztrousili po celém světě. Je tu dnes tendence se znovu se scházet. Měli jsme dvě tři velké setkání. Nejdříve se to organizovalo podle původu, z jakého města, bylo už setkání v Bratislavě a v Košicích. Bylo už setkání celočeskoslovenské, kde se asi dvě stě lidí setkalo v Nízkých Tatrách, měli jsme výlety a přednášky. Mnozí z nich se neviděli čtyřicet let. … Cíl byl hlavně zavzpomínat si na mladé časy a přátelství. Dnes v době internetu je možné takové setkání zorganizovat.“