„Otec chtěl v šestatřicátém roce odejít do Brazílie, protože tam měl bratrance. On byl totiž v Hamburku, a když viděl v třicátém šestém roce, co se tam děje s Židy, řekl, že je nejvyšší čas utéci. Nikdo mu samozřejmě nevěřil, maminka říkala: ‚Co udělají ženě se dvěma dětmi?‘ Jeho bratr řekl: ‚Já jsem nikomu neudělal nic špatného, proč by mně udělali něco špatného?‘ To se táhlo až do devětatřicátého roku, kdy otec utekl ilegálně přes Dunaj, Černé moře, Turecko do Izraele. My jsme tam samozřejmě zůstaly. (Jak to, že utekl bez vás?) Protože už nebylo možno, on utekl ilegálně. Maminka si byla jistá, co udělají ženě se dvěma dětma, neudělají nic.“
„V osmatřicátém a devětatřicátém to ještě šlo. Potom, když nás volali, když všechny Židy volali na transport, tak my jsme tam byli taky a nějakým způsobem, snad proto, že jsme byli míšenci, nás pustili ven. Nebyli jsme vzatí. Na cestě domů, byly jsme tam s maminkou, a maminka řekla: ‚Příště se to nestane. Příště nejdeme.‘ V té době maminka pravděpodobně každému řekla, že jsme v koncentráku, ale my jsme zůstaly v zahradě, já jsem byla v zahradě od božího rána do večera, aby nás nikdo neviděl, že tam jsme, aby si nikdo nevzpomněl. Sestra byla u dědečka. Oni nás nechtěli držet dohromady, protože když chytnou jednoho, aby nechytli oba.“
„Vy si nedovedete představit, jaký člověk má strach, když oni přijdou, když nesmíte jít... Já jsem nesměla z postele vstát, protože ti lidi vespodu nesměli vědět, že já jsem tam. A když maminka byla venku, já jsem byla sama v tom bytě. Byla jsem někdy celé dny sama, ani na záchod jsem nesměla jít, já jsem nesměla vylézt z postele. Já jsem měla u postele nějaké bonbony, které mi měly zabarvit jazyk na červeno, protože při spále má být červený jazyk. Ale když oni přišli a klepali na ty dveře, tak já jsem na to nemyslela. Nevzala jsem si to, byla jsem paralyzovaná strachem.“
„Například jsme měli na češtinu profesorku Kocprlíkovou. Ubohá žena. Když ona přišla do třídy poprvé a viděla jméno Fromowitzová, tak mi řekla: ‚Vy jste Židovka.‘ Já jsem jí skoro řekla: ‚To už mi Hitler řekl‘, ale neřekla jsem to. Ona řekla: ‚Kvůli vám Hitler postavil koncentráky, kvůli vám můj muž zůstal v koncentráku a děti zemřely na spálu.‘ Já jsem nevěděla, co jí mám na to odpovědět. Ta ženská mi dva roky dělala smrt.“
Eva Grossmann, rozená Fromowitzová, se narodila 9. srpna 1932 v Olomouci jako druhá ze dvou dcer. Otec Wilhelm Fromowitz pocházel z židovské rodiny, vystudoval ekonomii a pracoval pro rodinný mlýn. Matka Helena šila v módním salonu, a ačkoli byla křesťanka, před svatbou konvertovala k judaismu. Od roku 1936 se otec pokoušel s rodinou vycestovat a po delším váhání nakonec v roce 1939 emigroval do Palestiny. Po jeho odchodu se matka nechala z rasových důvodů rozvést. Pamětnice začala chodit do školy, ale v roce 1940 byla vyloučena. Obě sestry, starší Ricarda a mladší Eva, v roce 1942 dostaly předvolání do transportu, ale odvedeny nebyly. Matka se obě dcery rozhodla ukrýt - Evu v rozlehlé zahradě svého otce, dědečka obou dívek, a Ricardu v jeho domě. Poslední rok matka získala pro Evu potvrzení, že trpí nakažlivou nemocí, a schovávala ji v bytě. V úkrytu obě zůstaly až do konce války. Po osvobození se pamětnice vrátila do školy a studovala na gymnáziu. V roce 1948 přijel na návštěvu otec z Izraele a rozhodl se s celou rodinou odjet zpět. Důvodem bylo mimo jiné i znárodnění rodinného mlýna ve Chvalkovicích u Olomouce. Do Izraele rodina odjela v dubnu 1949. Pamětnice se koncem roku 1950 provdala za Rudolfa Grossmanna, slovenského Žida, a postupně se manželům narodili dva synové. V roce 1961-1964 žili v Nigérii, kde manžel pracoval. V pozdějším věku vystudovala archeologii a egyptologii, její specializací je podmořská archeologie. Eva Grossmann žije s manželem v Kfar Shemaryahu nedaleko Tel Avivu.
