Vladimír Gut

„Moje manželka v osmdesátým devátým, toho sedmnáctého listopadu, byla se zájezdem nakupovat v Německu oblečení, protože jsme čekali syna, dítě. Tak byla kupovat plíny, protože to se dřív jezdilo, vy si to nepamatujete, ale tady nic nebylo. Tak byla ve východním Německu nakupovat věci pro to mimino. A já jsem večer, měl jsem ty dvě starší děti na starost, a v devět jsem poslouchal Hlas Ameriky, ve zprávách nebylo nic, jen že se tam něco, že se tam ty protistátní živly… to už jsem si říkal: ‚Do prkýnka, už se to mele.‘ Já už jsem to čekal každým dnem, protože už jsem nevěřil, že to může přežít. Protože Gorbačov nám vlil naději obrovskou... Němci, když tady nechávali trabanty, to už jsme čekali. Já už jsem byl nabuzenej, už jsem si myslel, že to musí každým dnem vypuknout. A ono to vypuklo, to už jsem tomu věřil. Báli jsme se, samozřejmě jsme se báli. Báli… vždyť ty milice byly kolem Prahy a armáda. A to byli jenom prověření komunisti, milice, to byli kovaní komunisti všechno. Ale já myslím, že komunismus už byl tak shnilej zevnitř, že se rozpadal sám o sobě. A když jsme pak měli Občanský fórum u Jednoty… nebyl problém někoho vyhodit, ale byl problém, kdo to za něj bude dělat…“

„V roce šedesát osm, když nám to vrátili, tak měli vztek, protože nikdo nedělal v družstvu, tak těch dvanáct hektarů vyčlenili. Žádnou techniku jsme neměli, tak otec to nechal rok ladem, říkal, tak oni mě zavřou, tak začal shánět nějaký stroje a vybavení. Tenkrát za komunistů se nedalo nic normálně koupit, protože soukromník to koupit nemohl. Přesto něco posháněl, začali jsme hospodařit, všechny nás to strašně bavilo, strašně nám to taky šlo. Tenkrát byly ceny proti dnešku neskutečně vysoký, dneska když má pšenice cenu čtyři, pět tisíc, tak tenkrát byla za tři tisíce. A traktor stál čtyřicet tisíc a dneska stojí čtyři miliony. Takže to byl neskutečně velký rozdíl, dělalo se mlíko, dělalo se maso, dělalo se všechno. Bylo nás hodně, bylo nás hodně dětí, odmalička jsme znaly vidle a holínky a kydání hnoje a prostě nás to, tedy mě, bavilo hodně. A pak v roce 1976, když zase viděli, že nám to dobře jde a že se máme nejlíp, jak jsme se kdy měli, tak nám to zase sebrali. Ale to už jsme pak my mladí šli do škol a to už jsme se pak dokázali o sebe postarat a už ta rodina, jsme to pak zvládali, ten život. A pak přišla revoluce v osmdesátým devátým a to byla nádhera. Otec se toho bohužel nedožil a my jsme tady jediní s bráchou jezdili na Václavák každý den, když byly manifestace, a nevynechali jsme ani den a tady na vesnici se lidi báli a bojí se podle mě ještě dodneška.“

„Ten teror na tý vesnici byl obrovskej, slučování lidí do zemědělských družstev už předcházel teror, který se tady u nás na vesnici podepsal hodně, protože tady v roce padesát byl na náměstí ve Vlašimi vykonstruovaný proces proti takové skupině lidí, řekl bych takových chytřejších. Protože tady od nás odsoudili ředitele školy z Radošovic, druhý byl ředitel školy v Bílkovicích a můj strejda byl prodavač, měl koloniál tady v Radošovicích a odsoudili je všechny na šestnáct až dvacet let. A pak je propustili, ty dva po deseti a mýho strejdu až po dvanácti letech. Závěr toho pobytu v lágru prožívali na Bytízu tady u Příbrami, kutali uran pro Rusko. Byli to bratři Matouškovi a Alois Kukla. Miloslav Matoušek a tamto byl Sláva. Ti tady pak i dožívali, když se vrátili z toho kriminálu, řekl bych, takoví zlomení lidi. Ten teror se na nich podepsal neskutečně. Nesměli dělat svoji profesi učitelskou, nic. Oni dožili jako hlídači nebo vrátní, nebo tak.“