„Na úplném počátku to byla kariéra prezidenta doktora Edvarda Beneše. Táta měl doma ještě z doby války nějaké jeho spisy. A mě už to tak od deseti let začalo zajímat. Politika mě vždycky zajímala. Byly to dva spisy, Zničte Rakousko-Uhersko, to bylo napsáno někdy v roce 1915, a Problémy nové Evropy a zahraniční politika Československa, to psal Beneš už jako ministr zahraničí. Pak v roce 1946 vydal paměti. To jsem si také přečet, prostudoval, velmi mě to zaujalo. No a mimo to, což byla samozřejmě náhoda, v květnu a červnu 1945 byl táta na krátkou dobu velitelem vnější hradní stráže prezidenta Beneše, takže ho občas doprovázel i na jeho soukromých vycházkách. A tak se stalo, že jsem se k jedné takové vycházce dostal. Nedalo mi to, Beneše jsem pozdravil. Řekl jsem: ,Pane prezidente, já čtu vaše knížky.' A on se podivil, ale vtom mě volal táta. Přišel k nám a omluvil se, tak jsem musel odejít. Takže jsem mu ani neřekl, které knížky to byly. Ale on mě hodně ovlivnil svou osobou i tím, jak pracoval. Tak jsem si prostě předsevzal, že budu také studovat práva. Ovšem, poněvadž jsem znal jeho život, měl jsem představu, že to může být podobné jako v jeho případě: on studoval nejen v Praze, ale i ve Francii, v Dijonu, v Londýně a v Berlíně. Tak to bylo v tehdejším Československu vyloučeno. Ale přesto jsem si řekl, že tedy na ta práva půjdu a uvidím, čeho budu schopen v tomto povolání dosáhnout. A nakonec to bylo vlastně maximum. Protože – pokud nepočítám čisté akademiky – vyšší, prestižnější povolání než soudce Ústavního soudu, v právničině vlastně není.“
„Ano, to byla severočeská organizace KAN [Klubu angažovaných nestraníků] Ústí nad Labem. To je pravda. Tam původně vznikly nezávisle dva KANy, potom se sloučily. Tam jsem se poměrně hodně exponoval a když přišla sovětská okupace, nebo okupace států Varšavské smlouvy, vedení KAN se sešlo a uvažovalo, co dělat dál. Tehdy jsme dostávali takové vzájemně si mnohdy odporující zprávy. Přišla jedna zpráva, že – údajně, což se neprokázalo – podle Československého rozhlasu celé vedení severočeského KAN leží v hromadném hrobě někde u Příbrami. Vzájemně jsme se na sebe dívali, věděli jsme, že to není pravda, ale jako perspektiva se nám to příliš nezdálo. Takže v podstatě jsme se dohodli, že se pokusíme emigrovat aspoň do té doby, než se vyřeší, jak se tady bude vyvíjet situace z hlediska osobní bezpečnosti.“
„Ty první běhy PŠP [Právnické školy pracujících] přišly už v roce 1949/1950. Tehdy to bylo ovšem, řekl bych, z hlediska práva i z hlediska společenského daleko více tristní. Byly případy, že oni strávili tři měsíce na té PŠP a pak šli promovat na doktora práv! No, to byla šílenost. Později, za mých časů, to byl konec padesátých a začátek šedesátých let, to už bylo přece jenom v uvozovkách serióznější, neboť oni byli rok nebo dva na té PŠP, tam dostali takovou základní nalejvárnu, pak šli na nějakou dobu dělat takového quasi čekatele k soudu. Pak je jmenovali nebo zvolili soudci, ale podmínkou bylo, že během práce u soudu musí dostudovat na dálku práva. To se jim většinou podařilo. Pokud si vzpomínám, v té oblasti Hradec Králové, Ústí nad Labem, se to nepodařilo asi dvěma. Ty pak umístili na nějaká slušně placená, i když ne ryze právnická místa. Takže to byli ti takzvaní péešpáci. Někteří měli přirozenou inteligenci a cit pro právo. Já jsem jich znal několik, kteří i po roce 1989 zůstali soudci a soudili dobře.“
Bývalý soudce Ústavního soudu JUDr. Vojen Güttler se narodil 19. srpna 1934 v Praze v rodině důstojníka Československé armády. První roky života prožil v Liberci, za druhé světové války rodina přesídlila do Turnova. Otec se v době protektorátu podílel na odbojové činnosti v organizaci Obrana národa. Byl zatčen a uvězněn, nacisté mu však prokázali pouze tzv. protiněmecké vyjadřování. Záhy po komunistickém puči, v březnu 1948, byl otec propuštěn z armády a několik let pracoval jako civilní zaměstnanec v uranových dolech na Jáchymovsku, což se podepsalo na jeho zdraví a zemřel ve věku 61 let. Vojen Güttler již od dětství obdivoval prezidenta Edvarda Beneše a stejně jako on toužil studovat práva. Po maturitě na jičínském gymnáziu ale nedostal doporučení ke studiu na právnické fakultě. Začal studovat zemědělské inženýrství, pak na několik měsíců pracoval stejně jako otec v uranových dolech na Jáchymovsku, kde konečně získal doporučení ke studiu práv. Právnickou fakultu UK vystudoval v letech 1953-1958. Po absolutoriu nastoupil nejprve jako podnikový právník v litomyšlském podniku Vertex, poté jako soudce okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou. V šedesátých letech se dostal jako soudce k okresnímu a posléze krajskému soudu v Ústí nad Labem. Zde se roku 1968 podílel na založení místní pobočky Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa z obavy o svou osobní bezpečnost odešel na krátkou dobu do emigrace, vrátil se koncem roku 1968. Po prověrkách na začátku normalizace již nemohl pracovat v justici, působil jako podnikový právník v TOS Hostivař. Zároveň se podílel na činnosti pracovněprávních komisí federálního ministerstva všeobecného strojírenství a ministerstva práce a sociálních věcí, roku 1988 pracoval také na přípravě novely Zákoníku práce. Začátkem roku 1990 se podílel na obnově KAN. Nová ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová jej přizvala na ministerstvo, kde se zabýval odškodňováním politických vězňů komunistického režimu. Na podzim 1990 neúspěšně kandidoval na primátora Prahy. Roku 1992 se stal soudcem Ústavního soudu ČSFR, po zániku federace pak byl po dvě období soudcem Ústavního soudu České republiky (1993 až 2003 a 2003 až 2013). Podílel se mimo jiné na rozhodování Ústavního soudu o lustračním zákonu, Benešových dekretech, Lisabonské smlouvě nebo zákonu o církevních restitucích. Po skončení druhého funkčního období začal pracovat pro Ústav státu a práva Akademie věd, kde se zabývá právními aspekty umělé inteligence, biometrických údajů, stejně jako svobodou slova a jejím omezováním. Získal ocenění Právník roku za rok 2017.
