Věra Halová

„A otec nikdy nešel, nedíval se třeba na televizní noviny. Nikdy by, když se muselo jít do prvomájového průvodu, tak na mě zíral, protože jsme sázeli brambory na 1. května. Tak já jsem šla do průvodu a byla jsem šťastná, že mám autobus zadarmo, že se to neplatí, ale oni byli z toho vždycky roztrpčení. Ale pak přišla ta šedesátá léta a teď jsem viděla takový převrat v těch jejich myslích a oni mi začali vykládat o těch padesátých letech a navíc začali sledovat zprávy a dokumentární pořady. A v šedesátém osmém šel se mnou otec do prvomájového průvodu. Já jsem byla úplně bez sebe. To jsem vůbec nemohla pochopit a teď jsem cítila tu změnu, jak tomu začali oba dva fandit.“

„Naši se vždycky o těch záležitostech místních a jakoby i ve státě bavívali se sousedy, kteří k nám chodili na návštěvu. A oni vždycky, já nevím už z jakého důvodu, začali šeptat, i když byli doma mezi svými, tak pořád šeptali. Anebo když jsme – já jsem jezdila na Vsetín do kroužku, tak maminka mě vždycky doprovázela, a když jsme čekaly na autobus a někdo se k nám přidal, tak oni si vyprávěli třeba o Zápotockém a šeptali. A já jsem vždycky... možná to mám i dodneška, protože manžel mi vždycky říká, že jak začnu mluvit o politice, tak ztiším hlas. Ale oni pořád šeptali. A pamatuju si z toho šeptání ani ne tak, o čem si šeptali, jako vždycky takovou větu: ‚No a co po něm chceš, vždyť je to komunista. Však to víš, je to komunista, tak je to jasné, že se takhle chová.‘“