„Já jsem tehdy dodělávala svůj první profesionální film, jmenoval se Naši v Anglii a bylo to o našich českých a slovenských studentech, kteří žili v Anglii na základě studentské výměny. Dělala to Ostrava, kde jsme to také dostříhávali. Někdy v jedenáct v noci jsme skončili a já jsem šla na hotel. A najednou kolem půlnoci slyším strašný hluk. Celá unavená jsem vstala z postele, kouknu z okna, tam bylo úplně prázdné náměstí, a najednou tam přijel tank, otočil se a zase odjel. A já jsem říkala – to se mi zdá. To je z Bergmanova filmu, mně se zdá Bergmanův film. Šla jsem zase spát. A ráno mě vzbudil strašidelný hluk. Já zase vykoukla z okna a tam obrovská fronta lidí před obchody, lidi s vlajkami, všechno to nějak pokřikuje a já jsem si vzpomněla na ten tank a pomyslela jsem si, že je asi válka. Ale nahoře jezdily ty těžní vozíky. Říkala jsem si, že pokud jezdí, pokud se pracuje, tak není válka, to je dobře. A najednou se zastavily. A já jsem v hrůze běžela k telefonu – mrtvý. Pustila jsem rozhlas po drátě – mrtvý. A vykoukla jsem na chodbu a tam běžela nějaká pokojská a křičela: ‚Děvčica, schovaj sa, jsou tady Poláci a ti znásilňujou holky, schovaj sa!‘ Tak jsem se schovala, celá vyděšená, že jsme připojeni k Polsku, že Ostrava je k němu připojená. Pak jsem vylezla dolů po schodech a tam stál ruský důstojník v uniformě a chtěl vidět moje papíry. Nic jsem mu neukázala a vylezla jsem ven. Udělalo se mi blbě a probudila jsem se až v nemocnici, ze které jsem pak utekla, a prvním vlakem jsem se vracela do Prahy. Nikdo nic v Ostravě nevěděl.“
„Ještě předtím mě FAMU posílala do Moskvy. Já jsem na to nějak zapomněla a odjela jsem skoro na rok do Švédska a pak do Anglie. Tedy na Západ. Pak jsem se vrátila v roce 1968, chtěla jsem si to tam prodloužit, ale musela jsem mít doporučení od školy, tedy od Otakara Vávry, že mi to doporučuje. Vávra mi ale to doporučení nedal, protože mám nepřátelský postoj vůči režimu. Tak jsem tam zůstala načerno jako emigrant. Mezitím se tady ale obrátil režim, nastoupil Dubček, a najednou to neplatilo a mohla jsem si ten pobyt prodloužit. A když jsem se vrátila, tak Vávra byl jako mílius, byl to pořád červen 1968. Moje teoretická diplomka že je výborná a budou z toho skripta a můj film že je úžasný. Já už jsem ale na ten film kašlala. Je tedy dokončený, ten absolvenťák, ale na konci chybí tři záběry, což nikdo nepoznal, já to ale poznám, bylo by to lepší. Mezitím zase přišly tanky a já jsem viděla snad po čtrnácti dnech, ještě tam ty tanky byly, Vávru s odznakem komunistické strany, a když jsme ho s kamarádem sledovali, tak šel na sovětské velvyslanectví. Takže došlo k situaci, že koncem šedesátých let se tady rychle lámal režim. Nejdříve se to trošku uvolnilo, koncem roku 1968 se přitvrdilo a potom zase nastoupil Dubček a uvolnění a potom zase přišly tanky a zase to hodně přitvrdilo. A můj hlavní profesor, který mě měl posuzovat, tak ten, podle toho, jaký byl režim, můj film schvaloval, nebo neschvaloval a měl mě rád, nebo neměl a já jsem tomu vůbec nerozuměla.“
„Já jsem se potom k tomu lékaři dostala z protekce, přes ty kamarády. Byl to velký bolševik, komunista, doktor docent Janík, který ale zároveň říkal, že jakmile dojde k prudké změně společnosti, u řady inteligentních lidí dojde k nějaké neurotické poruše, a že tyto lidi je třeba nějakým způsobem zklidnit a postupně je uvést do té změněné společnosti. On mi sebral všechny prášky. Ta neuróza je projevem toho, že se člověk nechce přizpůsobit. Někdo se nechce přizpůsobit a nic mu to neudělá, a někdo se nechce přizpůsobit a projeví se u něj bolesti žaludku, bolesti hlavy, prostě neurotické poruchy.“ - „A to jste měla vy a asi jste to ani nemusela moc hrát...“ - „Nemusela, já jsem to měla a těžko, ale těžko rozlišíte, z čeho to je. Já jsem třeba měla bušení srdce.“
„Pak jsem se chytla undergroundu, což pro mě bylo ničivé, protože já taková nejsem. Ale přece jen byl člověk načichlý těmi 60. léty, hippies, ale mně ta společnost nevyhovovala.“ - „A v čem vám nevyhovovala?“ - „S těmi, se kterými jsem se setkala, řeknu to ošklivě, ale byli proti mně hloupí. To zaprvé. Zadruhé člověk je z určitého prostředí, má určitou výchovu a mě třeba vzali lidi na koncert Plastiků, a mně se to nelíbilo. Mně se ta muzika nelíbila. Mně se nelíbilo mluvit sprostě. Kamarádka napsala povídku, jak se učila mluvit sprostě, aby obstála v té společnosti. Člověk si s tím tak trochu zahrával, ale toužil po něčem salonnějším, po něčem čistším. Ono to nebylo tak čisté. Nebo rychlé střídání partnerů. Já jsem nikdy nevěděla, kdo s kým chodí. Čili tam byli určitě velmi schopní, geniální lidé a na ně se nabalily tyhle typy a já jsem se v tom špatně orientovala. Mně nevyhovovalo sedět šest hodin denně v zakouřené hospodě a pít pivo.“
„Kdo byl váš duchovní učitel, kněz?“ - „Byl to františkán, tehdy tajný provinciál františkánského řádu. Jmenoval se Kubíček. Jednou jsem s ním měla domluvenou schůzku, doma jsem ho nenašla, což bylo divné, byl spolehlivý, utíkala jsem za jeho starou kamarádkou z vězení, našla jsem ji plačící a že všechny pozatýkali. Požádala jsem ji, ať mi to napíše, ona mi rukou napsala, koho kdy zatkli. Složitě se to přeťukalo u jedné známé do psacího stroje, když byla desátá kopie, já zavolala někoho z Charty, předala jsem mu to a přesně, co jsem napsala, říkal Medek večer na Hlasu Ameriky. Slovo od slova. Uplynula řada let, já jela točit do Říma, tam jsem se setkala s pracovníky Radia Vatikán a páter Koláček mi začal vykládat, že měl tehdy zrovna schůzku s Janem Pavlem II. a volal mu Medek z Vídně, že pozatýkali františkány, tak to řekl Janu Pavlovi II., co se u nás děje, a on vzal telefon a zavolal Husáka. Za měsíc je pustili. Je to jen doklad, jak to tehdy fungovalo. Vůbec jsem nevěděla, jak se to dostalo k Medkovi, a neměla jsem tušení, že existuje nějaký Koláček. Neměla jsem ani tušení, že by si papež mohl telefonovat s Husákem. Došlo k tomu jednak tak, že jsem znala ty lidi, měla jsem důvěru té paní a lidí kolem Charty, že je to zaručená zpráva, a ne smyšlená zpráva. To propojení, jak to fungovalo, bylo strašně složité.“
„Těsně před Chartou jsem potkala na ulici kamarádku a ta mě vzala na bytovou přednášku. Říkala jsem si, že to bude nuda a snobárna, ale neměla jsem co dělat, a tak jsem tam šla. Posadila jsem se tam někam do rohu a okázale koukala do stropu, jakože tam nepatřím, že to jsou samí intelektuálové. Mluvil tam takový starý pán a během té hodiny, co mluvil, mě postavil z hlavy na nohy. Všechno, co jsem se ptávala sama sebe, na FAMU a tak podobně, ve filozofii, co je pravda a tak, tak on mi to objasnil. Když jsme se pak plazili zpátky ven domovní chodbou, tak jsem se ptala, kdo to byl, a oni, že přece Patočka. Mně to nic neříkalo, ale doma jsem zjistila, že v otcově knihovně je několik článků Patočky, a dokonce jedna jeho knížka. Zamilovala jsem si ho. Nikdy jsem s ním nemluvila, ale na žádné jeho přednášce jsem od té doby nechyběla. Vše jsem si ukládala do paměti, a když pak, už po mém podpisu, byl v Chartě jako mluvčí, byla to pro mě záruka, že to je dobře. I když ten text byl fajn, tak ten Patočka byl záruka.“
„Nikdo nic v Ostravě nevěděl. Ten vlak na mě působil jako nějaký vlak z první světové války, poslední vlak vypravený ze směru Ostrava - Praha. Ti lidé se asi zbláznili, i nahoře na vagonech byli lidi s peřinami. Bylo to úplně narvané. To bych si vymýšlela, že tam vezli i slepice a kozy, ale téměř ano. Když ten vlak projížděl Moravou, ozývala se těžká letadla a někdo křičel: ‚Bombardujou Prahu, bombardujou nás!‘ A ten vlak začal křičet hrůzou a mámy strkaly děti pod sedačky. Nějaký člověk tam měl u ucha tranzistorový přijímač a říkal, že v Praze jsou barikády a bojuje se tam na barikádách. Budou bombardovat. To je konec socialismu. Když jsme přijeli do Prahy, někam do Kbel, tak žádné bombardování nebylo, ale já byla vyděšená k smrti.“
„S Chartou to bylo takhle. Ráno mě vzbudilo rádio, kde jsem slyšela řeči z padesátých let o nějakých nepřátelích. Jmenovali tam různé lidi, Pavla Kohouta a další, a strašně mě to vytočilo. Byla to četba z Rudého práva, kde vyšel článek Ztroskotanci a zaprodanci. Tak jsem se z Rudého práva dozvěděla, že existuje nějaká Charta. A protože jsem se pohybovala v Praze a každou chvíli koloval nějaký samizdat – dopisy, například dopis Václava Havla prezidentu Husákovi – tak mezi těmi samizdaty mi kamarádi dali taky přečíst text, kde byli první signatáři. Bylo to inteligentně a chytře napsané a byla to pravda. Podívala jsem se na podpisy a byla mezi nimi jedna známá, se kterou jsem jezdila na hory. Zazvonila jsem u ní a ona to zařídila přes pána, se kterým žila. Dostala jsem takovou kartičku s textem, že souhlasím s Chartou 77, napsala jsem tam jméno, adresu a podpis a to jsem mu předala. Tím jsem se stala signatářkou Charty.“
Angelika Hanauerová se narodila 3. října 1943 v Praze do rodiny architekta Karla Hanauera. Po maturitě na jedenáctileté střední škole pracovala jako pomocná dělnice ve Fasádostavu a poté jako klapka na Barrandově. V roce 1962 byla přijata na FAMU na režii hraného filmu, kterou absolvovala v listopadu 1968 u profesora Otakara Vávry. Mezitím studijně pobývala v Anglii a ve Švédsku. Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ji zastihla v Ostravě, kde stříhala svůj první profesionální film a v panické atmosféře se nervově zhroutila. Do roku 1971 natáčela dokumenty pro Krátký film, Armádní film a ČST. Odmítala se přizpůsobit požadavkům normalizace a bez oficiálního statusu svobodného povolání se nacházela v postavení „příživnice“, což byl trestný čin. Po pobytu v psychiatrické léčebně v Bohnicích v roce 1973 dostala doklad se zpětnou platností, že od promoce roku 1968 má státem uznané „svobodné povolání“. V letech 1973 až 1982 se tedy mohla živit psaním pro děti pro nakladatelství Panorama; pro ČST Bratislava natáčela hrané dětské seriály a pohádky. V 70. letech se provdala za Američana, kterého potkala v Praze, chtěla žít v USA, kam za ním odjela, avšak došlo k rozvodu. V roce 1977 podepsala Chartu 77, účastnila se bytových přednášek Jana Patočky, pohybovala se mezi lidmi z podzemní církve a disentu, do undergroundu však zapadnout nechtěla. V roce 1982 bez váhání odmítla spolupráci s StB, která jí v rámci akce „Asanace“ nabídla pas a letenku do USA a finanční podporu za podávání informací o českých exulantech v USA. V letech 1982 až 1991 pracovala jako pomocná pečovatelka seniorů na MNV Praha 5, roznášela noviny a po vyhazovu z politických důvodů si našla práci pomocné vychovatelky nedoslýchavých dětí ve speciální mateřské škole. Po revoluci se v roce 1990 vrátila ke své profesi režisérky a natočila svůj první porevoluční dokument o Janu Patočkovi. Pro Českou televizi pak natočila více než čtyřicet dokumentů.