Dagmar Hazdrová

* 1933

  • „Ale co mě tedy velmi překvapilo – my jsme totiž dostávali [v hradeckém rozhlase v srpnu 1968] nejenom petice, dopisy a různé výzvy, ale i předměty, třeba zakrvácený prapor, roztrhané tričko, prostřelenou botu. A člověk vlastně ztratil pojem o čase, protože my jsme měli vysílání v podzemí, ve sklepě, a přes to okénko, přes tu špehýrku, která vedla ven, byl litinový plát, čili my jsme byli v naprosté temnotě. A teď k tomu ty hororové zprávy, že támhle zabírají tohle, támhle jedou tanky, támhle je tohleto a tak dál. My jsme neměli pojem, neměli jsme představu, jak to ve skutečnosti je. A když jsem potom v sobotu vyšla konečně z toho podzemí ven, já jsem byla v šoku, protože sluníčko svítilo, maminky jezdily s kočárky, v cukrárně lidi kupovali dorty a všecko bylo v klidu.“

  • „Každý den docházel do redakce kontrolovat obsah zpráv pracovník tiskového dohledu a vysílat se mohlo jenom to, kde bylo červené razítko, že to viděl a četl. Některé formulace se musely předělávat a ještě k tomu jako pikantní detail, že na vysílacích stolech bylo několik tlačítek v technice a z toho jedno bylo k vypnutí zvuku. Takže kdyby někdo třeba z hlasatelů ideologicky uletěl, tak prostě dozor zmáčknul tlačítko a ven do vzduchu, ven do éteru nešlo vůbec nic.“

  • „Ale mě spíš než to jásání zděsila ta míra nenávisti těch vlastenců, když už bylo bezpečno. Takoví ti fanatičtí radikálové: ,Teď jim to ukážeme!' A všem těm děvčatům, co chodila s německými vojáky, tak je svolali do houfu, ostříhali jim vlasy a chodili takovými potupnými procesími po městě, aby na ně lidi mohli dostatečně plivnout. A mně se to strašně hnusilo, jak může někdo dělat hrdinu za takovouhle cenu. Přišlo mi to úplně odporné.“

  • „21. srpna 1968 v půl druhé v noci mě probudil náš společný kamarád – doktor filozofie, který pracoval ve školství –, a říkal: ‚Jsme okupovaní.‘ Tak jsem na sebe hodila pár věcí, děti byly na prázdninách. Probudila jsem muže, říkám: ‚Utíkám do rádia.‘ Do toho hradeckého. A tam jsem byla nonstop až do soboty. U mikrofonu jsem byla 52 hodin. Až mě vynesli se židlí. Já jsem nechtěla odejít, protože jsem to cítila jako povinnost, vůbec jsem necítila únavu.“

  • „Všichni normální psychologové a psychiatři říkají, že člověk se musí logicky o svůj život strachovat. My jsme na to neměli čas. Já přísahám, že jsme se nebáli. Ten strach přišel potom v lednu, když jsem sloužila v Praze a padl Dubček. Dostávali jsme do rádia na Vinohradech hlášení ze všech stran, že proti nám jede obrněný vlak, že už je u Mochova a že má děla. Že to vypadá, že zaútočí na rádio. Ten doktor Čestmír Suchý, který už nebyl ve své funkci, ale obsluhoval dálnopis zahraničního vysílání, říkal: ‚Vypneme dálnopis, vypneme telefony.‘ Sundaly se mříže. Obtočily se mříže řetězem a zhaslo se. Přesto jsem se bála, protože jsem myslela na své děti.“

  • „Bylo jedno období, kdy dlouho nebyl doma. V té době k nám přišli Němci dělat prohlídku. Já jsem věděla, že na začátku války sundali nějaké prastaré rekvizity – vycpané ptáky, kteří dávno odpočívali, aby je nevyhodili. Sundali je [z půdy] a tam do jejich zobáků a různých skulin dávali motáky, instrukce. Já jsem věděla, že tam jsou, i když to naši netušili. Němci se mě snažili nějakým způsobem nalákat, abych jim řekla, kde je tatínek. Já jsem nevěděla. Říkala jsem, že někde u tetičky, u své sestry. Dávali mi čokoládu. Kdo k nám chodí? Nevěřili byste, jak devítileté dítě dokáže naráz zestárnout. Já jsem věděla, že nesmím říct vůbec nic.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 24.04.2018

    (audio)
    délka: 02:37:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2
  • 2

    Praha, 16.04.2019

    (audio)
    délka: 45:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    Praha, 06.02.2024

    (audio)
    délka: 01:44:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 27.02.2024

    (audio)
    délka: 01:33:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 5

    Praha, 26.03.2024

    (audio)
    délka: 49:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byla „hlasem“ roku 1968. Z rozhlasu ji vyvedli násilím

Dagmar Hazdrová, srpen 1968
Dagmar Hazdrová, srpen 1968
zdroj: archiv pamětnice

Dagmar Hazdrová se narodila 20. prosince 1933 v rodině důstojníka československé armády Jaroslava Chloupka. Ten byl po komunistickém puči v roce 1948 perzekvován a krátce po převratu zemřel. Dagmar Hazdrová vyrůstala v Chrudimi. V roce 1952 maturovala na zdejším reálném gymnáziu a začala studovat na jazykové škole v Praze. Zde poznala svého budoucího manžela Karla Hazdru. Společně odešli do Hradce Králové, oba získali zaměstnání v místním ČKD. V roce 1961 vyhrála konkurz na místo v královéhradeckém studiu Československého rozhlasu. Jako hlasatelka zde působila i během srpnové invaze v roce 1968. Kvůli svým postojům byla hned na začátku normalizace z rozhlasu vyhozena a musela se živit mimo jiné jako uklízečka v městských lázních a sanitářka v hradecké nemocnici. V roce 1975 se spolu s rodinou přestěhovala do Prahy. Před odchodem do důchodu v roce 1988 pracovala jako účetní. V prosinci roku 1989 se do rozhlasu vrátila, byla programovou hlasatelkou na stanici Vltava. Působila zde až do roku 2001. V letech 1996–2022 zněl její hlas v hlášeních pro cestující v dopravních prostředcích po celém Česku. Dagmar Hazdrová je vdova, má dvě dcery, tři vnoučata a tři pravnoučata.