Alena Heinrichová

* 1943

  • „Tak ti werwolfové taky organizovali přechody těch Němců, kteří se vystěhovali z toho pohraničí do Německa. A oni si teda směli vzít jenom jeden kufr a odvezli je, jenže tady měli spoustu majetku. A ty werwolfové je sem zpátky přes ty hranice vodili, aby si ty věci, co tady nechali, ještě mohli donést. My jsme spali na takových železných postelích a najednou se začalo střílet venku, normálně začaly práskat rány venku, a maminka: ,Holky, holky, pod postel!‘ Tak jsme musely obě zalézt pod postel, stáhly jsme si tam polštář a deku a spaly jsme pod postelemi. Tehdy ještě to doznívání války v tom roce 1945 ještě takhle vypadalo. No, a tak to vypadalo. No, to Ústí bylo neskutečně rozbombardované, všechno, přestože tam byl veliký průmysl chemický a zdravotnický, to bylo všechno na nic.“

  • „My jsme válečná generace. My jsme vyšli z neskutečné bídy, a jako když máš někde... a jsi v nějakém srabu, tak jdeš vždycky za tím, kdo tě vede někam dopředu. A tady nic jiného nebylo, než ti komunisti, kteří nás vedli dopředu. My jsme nic jiného neznali. Já jsem nepoznala kapitalismus na vlastní kůži, já jsem nepoznala vládu více stran. Já jsem poznala jenom vládu jedné téhleté strany, tak já jsem si z ničeho nemohla vybrat. Vím, že to nebylo správné, vím, že se to dalo dělat jinak, ale tehdy v té době my jsme nic jiného nevěděli. A řeknu ti teda jednu věc. Osobně já dneska jsem levicového smýšlení. Já nemůžu být nic jiného, protože moji předci a prapředci byli dělníci a služky, tak já jsem neměla nikde žádnou vílu ani žádnou fabriku, nebo někdo z nás. Ale můj děda Staňkový byl nakonec dvakrát zavřený, protože pořádali nějaké tábory lidu.“

  • „Heleďte, když jsem viděla... já jsem nikdy nebyla na žádné demonstraci nebo tohle. Tam všichni nadšení, a to je nádhera, to je bezvadné a tohle. Jsem přišla domů, pustila jsem televizi a viděla jsem tu Letenskou pláň, jak tam všichni řvali a zvonili klíči. Tak první, na co jsem si vzpomněla, na ty filmy o Hitlerovi. Říkám vám to tak, jak to je, nebudu se tady nic přetvařovat. Vzpomněla jsem si na ty první filmy o Hitlerovi, jak řvali: ,Siegh Heil, Siegh Heil!‘ Tak to bylo, tak to na mě dopadlo, takhle. Myslete si, co chcete. Nelžu a nekradu. To byla tahleta věc, pak to pokračovalo, pochopitelně. Začali ke mně chodit vlastníci. Já jsem v tom JZD byla od ledna nebo od února 1989 a v prosinci roku 1989 tam přišli a začali tam na mě vyskakovat a řvát: ,Tys nám rozkradla pozemky! Zničila jsi mi budovu!‘ Za ten rok, hloupost že jo, hloupost. Prostě ti lidi byli v takové euforii, že už, podle mého názoru, neuvažovali rozumně.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Loděnice, 05.03.2020

    (audio)
    délka: 01:13:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    online , 09.12.2020

    (audio)
    délka: 01:19:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já nemůžu být jiná

Alena Heinrichová v roce 2020
Alena Heinrichová v roce 2020
zdroj: Post Bellum

Alena Heinrichová, za svobodna Staňková, se narodila 12. července 1943 v městečku Loděnice nedaleko Berouna. Po konci války se její rodina stěhovala do Ústí nad Labem, aby osídlili pohraničí. V Ústí zažila rodina útoky tzv. werwolfů. Alenu od dětství zajímali koně a jezdectví odešla studovat do Prahy na Zemědělskou univerzitu. Po studiu nastoupila jako agrotechnik na farmu v Řehlovicích. V roce 1976 se vrátila zpět do Loděnice. Od roku 1989 vedla jednotné zemědělské družstvo (JZD) v blízké Cháňavě. Sametovou revoluci a následné restituce vnímá Alena negativně. Alena Heinrichová je stále členkou komunistické strany a působí v zastupitelstvu města Loděnice.