Alena Heinrichová

„My jsme válečná generace. My jsme vyšli z neskutečné bídy, a jako když máš někde... a jsi v nějakém srabu, tak jdeš vždycky za tím, kdo tě vede někam dopředu. A tady nic jiného nebylo, než ti komunisti, kteří nás vedli dopředu. My jsme nic jiného neznali. Já jsem nepoznala kapitalismus na vlastní kůži, já jsem nepoznala vládu více stran. Já jsem poznala jenom vládu jedné téhleté strany, tak já jsem si z ničeho nemohla vybrat. Vím, že to nebylo správné, vím, že se to dalo dělat jinak, ale tehdy v té době my jsme nic jiného nevěděli. A řeknu ti teda jednu věc. Osobně já dneska jsem levicového smýšlení. Já nemůžu být nic jiného, protože moji předci a prapředci byli dělníci a služky, tak já jsem neměla nikde žádnou vílu ani žádnou fabriku, nebo někdo z nás. Ale můj děda Staňkový byl nakonec dvakrát zavřený, protože pořádali nějaké tábory lidu.“

„Heleďte, když jsem viděla... já jsem nikdy nebyla na žádné demonstraci nebo tohle. Tam všichni nadšení, a to je nádhera, to je bezvadné a tohle. Jsem přišla domů, pustila jsem televizi a viděla jsem tu Letenskou pláň, jak tam všichni řvali a zvonili klíči. Tak první, na co jsem si vzpomněla, na ty filmy o Hitlerovi. Říkám vám to tak, jak to je, nebudu se tady nic přetvařovat. Vzpomněla jsem si na ty první filmy o Hitlerovi, jak řvali: ,Siegh Heil, Siegh Heil!‘ Tak to bylo, tak to na mě dopadlo, takhle. Myslete si, co chcete. Nelžu a nekradu. To byla tahleta věc, pak to pokračovalo, pochopitelně. Začali ke mně chodit vlastníci. Já jsem v tom JZD byla od ledna nebo od února 1989 a v prosinci roku 1989 tam přišli a začali tam na mě vyskakovat a řvát: ,Tys nám rozkradla pozemky! Zničila jsi mi budovu!‘ Za ten rok, hloupost že jo, hloupost. Prostě ti lidi byli v takové euforii, že už, podle mého názoru, neuvažovali rozumně.“