Anna Hejdová

* 1926

  • „Jenom vím, když bylo – to vím stoprocentně –, když bylo po válce, tak takové ty Němce, kteří škodili, tak tam byla v Horce taková usedlá velká hospodářská budova a to bylo mimo dědinu, tam se šlo kousek. Dneska už je to zastavěné. A tam ty chlapy zavřeli a chodili tam naši lidi. Vím, že jednou přišel jeden, ale já je neznám, nemůžu vám říct, kdo to byl nebo co, přišel, ať jde s nimi, že jdou na ty Němce tam. A brácha říkal: 'Víte co? Vlezte mi na záda, já nikam nepůjdu, já nikoho mlátit nebudu, já jsem si svoje užil a co děláte vy, mě nezajímá.' Takže tam vůbec nešel."

  • „...Věděla, protože tam chodili také dělat, tak jsme jim vždycky, jak jsme dělali, měli jsme stůl a tam byly ty přípravky, kladívka, takové ty bordely. Tak jsme tam vždycky dávali chleba a ti vězni, jak chodili, tak si to nenápadně brali. A byl tam jeden pán, Albrecht se jmenoval, jeho syn byl letec a je u Ostravy, jak je ta velká, ty nápisy, kdo tam zahynul jako voják, tak on je ten jeho syn tam také napsaný. Tak ten jeho táta byl v tom koncentráku také. Takže já jsem ho znala, vždycky jsem mu tam něco šoupla a on si to tak nenápadně okolo toho stolu vzal a šel. A to se dávalo všem. Kdo šel, tak si to... Ale musel nenápadně, že."

  • „A tehdy, to vám řeknu přesně, to jsme z toho byli všichni, jak se to říká, na větvi. Přišli pro něho večer a byla jsem doma jenom já a maminka, protože otec už nežil. A hledali ho, jenomže on doma nebyl, to byl ještě mladý, tak chodil do toho Sedlicka, tam měl kamarády. Tak já jsem musela jet s nimi autem toho mého bráchu najít. Jenomže jsme přijeli k jednomu, tam nebyl, k druhému, tam nebyl, ale byl u své holky. A tam ho zatkli. Tak to si pamatuju, a tehdy maminka, ta byla z toho také... jako každý, že. Ukrojila chleba, zamkla barák a utíkala, jako že mu dá do kapsy kousek chleba."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kostelec na Hané, 15.12.2022

    (audio)
    délka: 03:18:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bratr byl uvězněný a my se sestrou nuceně nasazené

Anna Hejdová s manželem, svatební foto, 1949
Anna Hejdová s manželem, svatební foto, 1949
zdroj: archiv pamětnice

Anna Hejdová, rozená Polášková, se narodila 14. února 1926 v Olomouci do rodiny bývalého legionáře a výpravčího na dráze Antonína Poláška a jeho ženy Anny. Antonín Polášek jako legionář prošel za první světové války ruskou frontou, odkud se za dramatických okolností vrátil až v roce 1920. Když bylo Anně osm let, Antonín zemřel po operaci ledvin. Rodina žila ze skromného hospodářství v Horce nad Moravou a jinak poklidný život narušila až druhá světová válka. Annin bratr Miroslav byl v roce 1944 zatčen gestapem a uvězněn za domnělé půjčování propustky do Sudet odbojářům. Anna a její sestra Emílie musely téhož roku nastoupit do nuceného nasazení. Emílie šla do Breslau, Annu poslali do rakouského Wiener Neustadt pracovat do továrny, kde se vyráběly německé stíhačky Messerschmitt Bf 109. Po drastickém bombardování byli nuceně nasazení evakuováni zpět do protektorátu a Anna zde pokračovala v práci v nacisty zabavené Sigmundově továrně v Lutíně, kde také montovala křídla a trupy německých letadel. Nuceně nasazení zde pracovali vedle internovaných lidí, jejichž příbuzní utekli z protektorátu, a Anna Hejdová se zde setkávala s otcem Josefa Albrechta, pplk. in memoriam, který jako letec RAF padl v roce 1940 v Anglii. Po válce začala Anna pracovat v zemědělství. V roce 1949 se provdala za Jaromíra Hejdu, s nímž vychovala dvě děti, Hanu a Jaromíra. V roce 2022, v době natáčení, žila Anna Hejdová v Domově pro seniory v Kostelci na Hané.