Marie Henzlová

* 1938

  • „Maminka vždycky říkala: ‚Hochu, dej pozor, tam strašně bombardujou, to jsou hrozný rány.‘ A tatínek vždycky říkal: ‚Kdo ví, co ty slyšíš tady.‘ Jenomže jednou přijel, a teď zase ty rány se ozývaly, směr Olešenka, tam z tý strany se ozývaly ty rány. A tatínek říkal: ‚No jo, tak to asi někde taky bombardujou.‘ A přijel tam a opravdu tam… Pak nám to vyprávěl, až přijel zase příště. A říkal, že vlastně tou dobou unikl smrti, protože tam, co byli jeho spolupracovníci, který přežili, tak vlastně to místo bylo zbořený, a ti jeho některý spolupracovníci přišli o život. A tak tatínek říkal: ‚Měla jsi, holka, pravdu, je to pravda, že to bylo slyšet až sem.‘ Představte si: z Vídně až sem! To musely být strašný rány, to muselo bejt hrozný dunění, co všechno se prostě v tý válce dělo.“

  • „Když my jsme chodili do tý první třídy, tak si představte, že se nastěhovali do naší třídy Němci, a to byly asi nějaký šarže a tak dále. A my jsme tu třídu museli opustit. A za tou třídou byl takový kabinet, dá se říct, nebo taková místnost, kde my jsme měli klavír. A šlo se tam přes kabinet, kde bylo plno všelijakých těch vycpaných zvířat. A tam jsme se učili. A teď to bylo prosklený. A pan řídící celou tu plochu zalepil papíry, abychom nemohli na ty Němce koukat. To byl asi rozkaz, který teda byl. A teď, když jsme chodili do té školy, tak pan řídící nám řekl, aby nás chránil, že musíme, když přijdeme do tý chodby, protože na tý chodbě bylo plno těch Němců taky, že musíme pozdravit: ‚Heil Hitler.‘ My jsme museli zvednout ruku a říct: ‚Heil Hitler.‘ Protože tenkrát, kdyby to nebylo, tak nevím, co by s panem řídícím nebo s náma třeba… Nevím. To bylo prostě tak daný. Ale věděli jsme, že je to špatný, špatný pozdrav.“

  • „Tatínek se prostě nesměl vrátit domů, bylo to prostě tak řízený, že nesměl opustit tu vesnici nebo tu… Jenže tatínek samozřejmě, že nemohl bez nás taky vydržet, a tak načerno utíkal, z té Vídně se dostal všelijakýma těma vlakama dobytčíma, kde viděl, že tam nejsou třeba ti četníci nebo ti Němci, který kontrolujou… A kolikrát, když se dostal do Jihlavy, tak v té Jihlavě viděl třeba, že tam prohlížejí, že tam chodí po tom nádraží, a tak vyskočil druhou stranou z toho vagonu a třeba z Jihlavy šel pěšky až domů, až do Řišť. Přišel a maminka vždycky říkala: ‚Prosím tě, vždyť tam tolik bombardujou. Nebojíš se tam v té Vídni? Dej na sebe pozor.‘ Protože maminka moje byla hrozně starostlivá.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Dobré u Přibyslavi, 08.12.2021

    (audio)
    délka: 01:44:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když neztratíte odvahu a elán, víte, že žijete dobře

Marie Henzlová v roce 2021
Marie Henzlová v roce 2021
zdroj: Post Bellum

Marie Henzlová, rozená Svobodová, se narodila 31. července 1938 ve vesnici Řiště na Strakonicku. Po vypuknutí druhé světové války musel Mariin otec odejít na nucené práce do oblasti nedaleko Vídně. Školu, kam Marie chodila, obsadili nacističtí vojáci, s nimiž se žáci povinně zdravili zdviženou pravicí. Pamětnice také vzpomíná na to, jak byl jeden ze sousedů odvlečen do koncentračního tábora, kde zahynul. Nicméně rodina Svobodových válku nakonec přežila ve zdraví. Marie dokončila základní školu a vydala se studovat na střední pedagogickou školu v Třebíči. Již od té doby byla praktikující věřící, za což byla během svého života několikrát udána a následně vyslýchána i kárána. Marie vykonávala povolání učitelky nejprve ve Žďáru nad Sázavou a následně v Přibyslavi. Sem přestoupila poté, co se roku 1958 provdala za Josefa Hanzla, s nímž se přestěhovala do Dobré u Přibyslavi. Její manžel o několik let později, roku 1970, zemřel na rakovinu. Pamětnice tak zůstala sama se dvěma dětmi, které vychovala, a společně s nimi se dočkala také sametové revoluce. Roku 2021 žila Marie v Dobré u Přibyslavi, kde se věnovala pečení perníků a své rodině.