Marie Henzlová

„Když my jsme chodili do tý první třídy, tak si představte, že se nastěhovali do naší třídy Němci, a to byly asi nějaký šarže a tak dále. A my jsme tu třídu museli opustit. A za tou třídou byl takový kabinet, dá se říct, nebo taková místnost, kde my jsme měli klavír. A šlo se tam přes kabinet, kde bylo plno všelijakých těch vycpaných zvířat. A tam jsme se učili. A teď to bylo prosklený. A pan řídící celou tu plochu zalepil papíry, abychom nemohli na ty Němce koukat. To byl asi rozkaz, který teda byl. A teď, když jsme chodili do té školy, tak pan řídící nám řekl, aby nás chránil, že musíme, když přijdeme do tý chodby, protože na tý chodbě bylo plno těch Němců taky, že musíme pozdravit: ‚Heil Hitler.‘ My jsme museli zvednout ruku a říct: ‚Heil Hitler.‘ Protože tenkrát, kdyby to nebylo, tak nevím, co by s panem řídícím nebo s náma třeba… Nevím. To bylo prostě tak daný. Ale věděli jsme, že je to špatný, špatný pozdrav.“

„Tatínek se prostě nesměl vrátit domů, bylo to prostě tak řízený, že nesměl opustit tu vesnici nebo tu… Jenže tatínek samozřejmě, že nemohl bez nás taky vydržet, a tak načerno utíkal, z té Vídně se dostal všelijakýma těma vlakama dobytčíma, kde viděl, že tam nejsou třeba ti četníci nebo ti Němci, který kontrolujou… A kolikrát, když se dostal do Jihlavy, tak v té Jihlavě viděl třeba, že tam prohlížejí, že tam chodí po tom nádraží, a tak vyskočil druhou stranou z toho vagonu a třeba z Jihlavy šel pěšky až domů, až do Řišť. Přišel a maminka vždycky říkala: ‚Prosím tě, vždyť tam tolik bombardujou. Nebojíš se tam v té Vídni? Dej na sebe pozor.‘ Protože maminka moje byla hrozně starostlivá.“