„Já jsem tehdy pracoval v Jinonicích ve Waltrovce ve mzdové účtárně. Právě jsem byl na obědě a přišel příkaz, že se mám dostavit k německému řediteli Klestilovi. Hned jsem věděl, o co jde. Tam byli dva páni v gumácích. Jeden z nich byl Nachtmann a ten se na mě hned obrátil: ‚Wie alt bist du?‛ Já jsem odpověděl, že neunzehn Jahr. A on na to: ‚So jung und schon so grosse Gauner!‛ Tak mě odvedli. Já jsem naštěstí neměl nějaký těžký výslech.“
„Na Pankráci se jednou za čtrnáct dní posílalo prádlo. Rodičům předtím přinesli kufr s prádlem. Přišel dozorce, museli jsme dát kufr do dveří cely a on probíral jednotlivé prádlo. Když tam byl mezi tím kousek chleba, tak záleželo, o jakého dozorce šlo, jestli ten chleba dal, nebo ne. Pak zase do toho kufříku dali tu špínu. Navázal jsem tak spojení s rodiči. Na proužek papíru jsem zbytkem tužky od spoluvězně vepsal vzkaz a schoval ho do tkaničky pyžama. Prošlo to, jenže matka ho napřed vyprala, takže rodiče to nerozluštili, ale naštěstí to našli. Pak jsme si takhle navzájem vyměňovali vzkazy. Vím, že to ode mě bylo dost sobecký. Kdyby se na to přišlo, bylo by to pro ně dost nebezpečný.“
„Přestože činnost organizace byla jen krátká, trvala jen půl roku, a myslím, že poměrně málo významná, když to srovnávám s činy jiných organizací a jiných odbojářů, tak přesto ty tresty byly tvrdý. Dva byli odsouzeni k trestu smrti – vedoucí skupiny Kozák a Linert, autor letáků. Dva dostali devět let, dva sedm let a čtyři jsme dostali pět let. Jedenáctý se již nezúčastnil přelíčení, protože umíral ve vězeňské nemocnici na tuberkulózu. Ti dva s devítiletým trestem byli odvezeni do káznice Kaisheim, ostatní do káznice Straubing.“
„Nejhorší nálet byl asi týden předtím, než jsme vyrazili na pochod. To už byla doba, kdy se ráno vyhlásil předpoplach, kolem poledne se hlásil poplach a krátkými signály se pak hlásilo akutní nebezpečí. To bylo několik vln, které bombardovaly blízké nádraží. To bylo nejhorší. Byli jsme zavřený ve třetím patře, neexistovalo jít do krytu. Jak padaly bomby, tak se budova viditelně rozkymácela. Z rozbombardovaného nádraží se zdvihla oblaka prachu a sešeřilo se. To už jsem si jen přál, aby to přišlo rychle. Pak to ale přešlo. Z nádraží byl slyšet pískot zasažené lokomotivy. To úplně bodalo do uší.“
„Já jsem byl v káznici Straubing. Tam byli dozorci z povolání. Samozřejmě se musel dodržovat přísný režim. Byly i tresty arestu. Když třeba někoho přistihli, že si dal v zimě na záda hadr na podlahu, tak za to byl tři dny arest - bez jídla, jen voda a chleba a tvrdé lůžko. Nebo když jsme dělali na venkovských pracích po náletu. Vraceli jsme se kolem kráteru, kde byl pohozený pórek, tak jsme ho sebrali. Policejní inspektor, to byla hlavní šarže v téhle káznici, to samozřejmě viděl, tak nařídil prohlídku, a u koho ten pórek našel, tak byl taky potrestaný tím arestem. Takže tresty tam byly, ale jinak se ti dozorci chovali celkem korektně.“
„Vzpomínám, jak jsem navštěvoval park u Muzea, kudy teď vede dálnice a je víceméně zrušený. Hráli jsme tam fotbal s hadrákem, a protože to bylo zakázaný, tak v případě, že se blížil strážník, tak jsme přelezli plot a schovali jsme se. Nebo jsme chodívali na Mlejnkovku, ta je dnes úplně zastavěná. Tam byly taky prostory na sport a hraní.“
„Když přijel Neurath, tak jsme povinně stáli na nábřeží a měli jsme ho vítat. Němečtí pořadatelé nám rozdali praporky s hakenkrajzem. Tak nějak se ty praporky masově naházely do řeky. Po Vltavě plul takovej červenej ostrůvek.“
„Spolužák Zdeněk Kozák se v nuselském Sokole, jehož byl členem, seznámil s důstojníky, kteří byli členy NOS, Národního obranného sboru nebo svazu. Oni ho pověřili úkolem sestavit studentskou skupinu. Pro účast Zdeněk získal čtyři studenty z gymnázia a další spolužáky z kurzu, který navštěvoval po maturitě. Potom získal ještě nějaké přátele ze Sokola. Celkem vytvořil asi jedenáctičlennou skupinu. To bylo na podzim v jednačtyřicátém roce. Bylo nám tenkrát devatenáct let. Počítalo se s tím, že válka skončí brzo. V prvních letech války všeobecně vůbec nikdo nepředpokládal, že se to protáhne do pětačtyřicátého roku. Všechno se zaměřovalo na přípravu povstání a odboje. Ta naše skupina žádnou velkou činnost nevyvinula. Občas jsme se v menších skupinkách sešli. Jeden z kolegů, Jiří Linert, sestavil leták, kterým se obracel ke studentstvu a upozorňoval je na jejich povinnost postavit se proti okupantům. Bohužel do organizace se dostal konfident gestapa, známý Jaroslav Nachtmann, který vystupoval jako velitel Pravého břehu. Zdeněk Kozák se s ním sešel den před zatčením. Major Špor, který představoval Kozáka Nachtmannovi, řekl, že skupina má už deset členů. Zdeněk ho opravil: ‚Už je nás jedenáct!‛ Údajný velitel Pravého břehu ho přišel druhý den do školy zatknout. To bylo 22. dubna 1942.“
František Hercl se narodil 8. listopadu 1922 v Praze. Vystudoval Benešovo státní československé gymnázium v Londýnské ulici, kde maturoval v roce 1941. Poté nastoupil jako úředník firmy Walter v Praze-Jinonicích. Na podzim roku 1941 se zapojil do protinacistického odboje. Jeho spolužák Zdeněk Kozák se seznámil se členy Národního obranného svazu, kteří ho pověřili sestavením studentské skupiny. Členy se stali čtyři bývalí Kozákovi spolužáci z gymnázia a z kurzu, který navštěvoval po maturitě, a členové Sokola. Faktická činnost jedenáctičlenné skupiny byla minimální, ale vetřel se do ní konfident gestapa Jaroslav Nachtmann. V dubnu 1942 byli všichni členové skupiny včetně Františka Hercla zatčeni. Po výslechu v Petschkově paláci byl František Hercl vězněn ve vazební věznici na Pankráci, začátkem listopadu 1942 byl převezen do Terezína a v lednu 1943 do Budyšína. V dubnu 1943 skupinu soudil německý lidový soud. Kozák a Linert byli odsouzeni k trestu smrti, dalších osm členů k věznění v rozmezí pěti až devíti let. František Hercl si pětiletý trest odpykával v káznici ve Straubingu. Po osvobození vystudoval latinu a řečtinu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a později dálkově absolvoval studium matematiky a deskriptivní geometrie. Působil jako pedagog na základních a středních školách, žije v Liberci.
