Mgr. Eva Herrmannová

„Já jsem se pořád ptala, kde jsme, protože my jsme nevěděli co. No, a tak jsme to prostě... jsme tři noci taky někde... Já si tak pamatuju, já jsem si říkala: ,No, ty lidi, já se bojím jako někomu zaklepat a tam budou děti nebo to a bůhví, co my s sebou neseme.‘ Tak já jsem jim vždycky říkala: ,My jsme z Terezína a my bychom...‘ Oni mívali takový baráky a nahoře ještě bůhvíco. Tak říkám: ,My budeme nahoře na seně, ale nechte nás tady přes, jaksi, abychom mohli spát.‘ – ,Jo, jo, jo.‘ A ještě nám něco přinášeli nahoru a byli hrozně rádi, že jsme jim nelezli do bytu. A já jsem říkala: ,To ne, to nemůžeme těm lidem udělat, protože já jsem nevěděla, co s sebou vezu.“

„Potom začaly ty, že se muselo do toho Terezína jeden vedle druhýho. Což byla katastrofa zejména u těch staroušků, to bylo strašný. No, a potom, když už, tak jsem musela i já. To maminka dělala, co mohla, a byla hrozně šikovná na všechny možný věci, že třeba se chtěla s někým dostat, a já nevím, co všecko, ale do toho Terezína jsem musela, a to už oni, ti staří lidi, tam strašně rychle... oni to nesnesli a byli prostě... My jsme ani nevěděli, my ani dodnes nevíme přesně, kde jsou pohřbení.“