Božena Hlaďová

„Když došlo k reformě zdravotnictví, tatínek to přivítal. Začala jezdit sanitka, z Budějovic jezdili odborníci jako byl ušní, gynekolog a podobně. To všechno předtím musel dělat tatínek. Byl to pro něj nesmírný záběr. Zdravotnictví bylo znárodněno v roce 1952. Nám znárodnili dům. Zpátky jsem ho dostala po čtyřiceti letech. Bylo tam zdravotní středisko. Našim tam nechali dvě místnosti nahoře. V koupelně si udělali kuchyň. Když pak tatínek brzy zemřel, maminku vystěhovali do paneláku do Budějovic na nedokončené sídliště. Starou paní. Byla paní doktorka, všichni ji v Trhových Svinech znali a najednou přišla do úplně neznámého prostředí. Maminka byla ale statečná. Hodně četla a krásně vyšívala, tak jsme ji zaměstnávali, jak to šlo. Byla statečná.“

„Můj muž byl v té Africe také hlídaný. S každou skupinou do ciziny jel vždycky někdo, kdo dával pozor a kdo tam byl poslaný za stranu a vládu. Byl tam taky jeden plukovník, který byl politický pracovník. V té Africe jsme tedy byli pod dozorem také. V Africe jsme se po dlouhé době dostali do prostředí, které bylo úplně jiné, než tady. Tady jsme byli utlumení. Tam jsme přišli mezi Angličany, kteří tohle nikdy nepoznali. Dovedli mít radost ze života, dovedli to ukázat a užívali si to. Přestože tam byli služebně. Byli to úředníci nebo ředitel banky, prostě Angličané na službě za mořem, jak říkali. My jsme mezi ně úžasně zapadli. Stali jsme se členy golfového klubu. Tím pádem jsme se odpoutali od té české skupiny. Je pravda, že neuměli moc anglicky, ani ti důstojníci. Takže si tam žili ten svůj život, šetřili na Tuzex a jednou za rok měli zaplacenou cestu domů.“

„Ta doba byla nesmírně pohnutá, protože každý den jsme se dověděli něco, co nebylo dobré, co neznamenalo dobrou budoucnost. Můj muž měl před sebou kariéru. Měl nejvyšší anglické vyznamenání, byl čestný rytíř francouzské legie, měl šest československých válečných křížů, byl výborný letec a osvědčený velitel. Měl před sebou kariéru. Ale to všechno padlo. To nám bylo jasné. Jenže se pořád nevědělo, jak ten náš život půjde dál.“

„Ve čtyřicátém osmém roce už začaly v Praze velké čistky, kdy generální štáb a vysoce postavení vojáci, kteří byli v Anglii, jako například Fajtl, Pernikář, tedy ti, co měli vyšší funkce, už dostávali dovolené. To byl začátek propouštění. V Budějovicích to přišlo až v zimě 1948 – 1949. V té době měl můj muž zdravotní potíže a bolesti. Ale protože ta doba byla tak dramatická a napjatá, stále se čekalo, co bude, a tak to přecházel. Došlo to tak daleko, že mu perforovalo slepé střevo. Pak dostával do nemocnice zprávy o tom, jak jeho kamarády propouštějí. Jeho nejlepší kamaráda Klána vyhodili, Čermáka vyhodili... to jsem se od něj dovídala v nemocnici, kam mu ty zprávy docházely.“

„Do Svinů na konci války přišli Němci. A sice takový malý oddíl, který měl stavět na silnicích zátarasy proti postupující Rudé armádě. Velel jim nějaký pan plukovník Dauber, který bydlel u nás. My jsme si s ním rozuměli. Byl to starý pán, specialista na opevnění, napsal o tom několik knih, přednášel na kadetce v Postupimi. Byl nešťastný. Říkal, že to nemá smysl, ta válka. Nevěděl o rodině a říkal, že to, co dělají, nemá vůbec smysl. Mluvil velice otevřeně. Když pátého května byla revoluce, vyvěsily se prapory, lidé se začali srocovat na náměstí. A ten německý oddíl, který tam dělal ty barikády, tak ten plukovník Dauber jim nařídil, aby na radnici odevzdali zbraně a aby se soustředili u něj v kanceláři, což bylo na Soudě. To bylo ohromné gesto od těch Němců. My jsme měli starostu velmi rozumného a ten to také přijal. Druhý den ale přijel oddíl ožralých esesáků od Budějovic, sebrali dvanáct kluků na náměstí, hnali je za Sviny a postříleli je. Tohoto plukovníka Daubera posadili do auta a dva kilometry za Sviny ho zastřelili za to, že vzdal Sviny bez boje. Všichni jsme se báli, byli jsme zalezlí, na náměstí byli ti esesáci, kteří sedmého května odjeli a osmého tam přišli Rusové.“

„Když potom muže víceméně vyhodili z toho letiště, tak jsem se musela stěhovat. Já jsem měla čtyřměsíční miminko, rok a půl dceru starší, muže na smrt nemocnýho a musela jsem tu vilu vystěhovat. To jako... a byla jsem mladá, mně bylo dvacet let ještě k tomu, takže dneska si to už ani nějak nemůžu dobře představit, jak jsem to všechno překonala. Naši měli ještě ten byt ve Svinech blízko Budějovic, takže mi tam uvolnili, bylo tam místo, tak vystěhovali si tam ložnici a uvolnili mi dva pokoje.“

„Tenhle Doležal k nám začal chodit, že taky chce provádět, a pořád jako materiály a chtěl vědět nějaký takový ty průvodcovský záležitosti. Z těch spisů jsem se dozvěděla, že vlastně byl nasazenej, že to byl agent, kterej byl nasazenej na mého muže a druhej den na tý kontrarozvědce hlásil, co u nás se povídalo. Blbiny, že moje maminka je nemocná, že moje dcera já nevím co. Každopádně byli jsme pod přísným dozorem. Moje dcera si psala s kamarádkou, se kterou jsou jako sestry, která emigrovala, druhý kamarád ve Švýcarsku, tak ty dopisy všechny četli.“

„Já jsem dělala v informační službě, tam byl celý takový štáb těch komunistek. Byla taková akce, výslechy, jak se stavíme k bratrské pomoci sovětských armád v šedesátém osmém roce. Nás volali před tuhletu komisi. Ono jde lhát, ale nejde lhát úplně. Ono jde lhát o blbostech, prosím, to se zapomene, ale když jsem tam přišla a viděla jsem ty ženský, jak na mě valí oči a teď to ticho příšerný. Když mi daly tu otázku, tak jsem jim řekla... jestli souhlasím s tím zásahem těch armád, tak jsem řekla: ,Nesouhlasím, válka byla hrozná, válka byla tak strašná, že už se mohlo lidstvo poučit a všechny vojenský a politický konflikty řešit u zelenýho stolu diplomaticky. Naše šéfka byla žena diplomata, tak to zabralo.“