Ing. František Hlavatý

„Ruští vojáci utekli z koncentračního tábora a šli podél Zbirožského potoka. Leckde se cestou zastavili, poté je však chytili Němci. Museli ukázat, kde všude byli a kdo jim dal najíst. Všechny postříleli. Přišli i do Mlečic pro pana Straku. Pan Straka byl tátův kamarád a někdo ho varoval, že po něm jdou. Tak ujel na kole a několik dní se skrýval po lesích. Protože nevěděl, co dělat, nakonec přišel v noci k nám. Táta ho hned zatáhl dovnitř a řekl: ‚Zůstaneš tady!‘ Vybudoval mu takový tajný sklep – on tam přes den přespával a večer, když jsme my děti šly spát, ho s maminkou brali dovnitř, aby byl trochu mezi lidmi.“

„Napsali, že bratr je nežádoucí. Bylo mu sedmnáct a půl a poslali ho na dva roky na tábory nucených prací. Do uranového dolu. A maminku nutili, aby se dala do družstva. Často ji volali na národní výbor. Jednou tam s ní právě jednali o vstupu do družstva, potom se sebrali a odešli do vedlejší místnosti. Maminka stála u stolu, kde ležel papír s žádostí o poslání Richarda Hlavatého na nucené práce. Byly tam i podpisy. Maminka byla energická, každému řekla všechno do očí. Když přišli zpátky, tak se rozčílila a zakřičela: ‚Zrovna tak, jako jste poslali syna, pošlete i mě!‘ – ‚My jsme ho nikam neposlali!‘ – ‚Jak to, že neposlali? Ty jsi to podepsal, ty jsi to podepsal a ty taky, tak mlč!‘ Oni to vzali jako urážku veřejného činitele, napsali k soudu do Hořovic, že žádají o potrestání. Maminka měla soud a dostala tři měsíce vězení.“

„Sebrali maminku a odvedli ji na velitelství do vesnický hospody, kde ji posadili a začali ji vyslýchat a všechno možný. Bylo to navečer, opravdu byli připravený, že ji zastřelí. Ta se tam třásla. A teďka řikala, když to vyprávěla – zvonily telefony a oni začali balit všechno, začali tam běhat a já prej jsem se zvedl a pomalu jsem vyšel a šel jsem pomaloučku domů, nikdo si mě nevšimnul. Takže si zachránila život. Němci potom začali běhat po vsi, chtěli selský povozy a koně, aby je přistavili, a tak ten můj bratr a kočí pak schovali postroje, a když ti vojáci přišli k nám, tak říkali: ,Máme je ve vopravě, nemůžeme zapřáhnout.‘ No a tak sehnali myslim dva nebo tři, odjeli, i mladý kluci s nima, Pepík Tahoš a Pepík Cintl, to byl můj bratranec, a oni to naložili a v noci táhli z Újezda přes Cerhovice směrem na Zbiroh. Tam se zas vyskytla zbirožská posádka, nevěděli co a jak, začalo se snad i střílet a ty kluci utekli z těch vozů do lesa a přišli domů. Přišli vlastně o vozy i koně.“

„Když jsem měl rok a půl, tak naše máti jednou za čas jela do Hořovic něco koupit a bratr se sestrou mě hlídali a ona měla přijet ve dvě odpoledne, tak oni šli naproti přes zahradu k zastávce. A ono bylo po dešti, byla mokrá tráva, tak prej – počkáme na druhej vlak. Čekali se mnou a já jsem tam prostydnul. A já jsem dostal zápal plic, ale hnisavej zápal plic. Bylo to se mnou špatný, byl jsem jako mazánek, po čtyřech letech za bratrem jako očekávaný dítě, a najednou jsem jim měl umřít. Tak mě odvezli do Berouna do nemocnice, tenkrát penicilíny nebyly ještě, a: ,My prej ho tu máme na pozorování.‘ Táta, když tam přijel, řekl: ,Tak si na pozorování vemte opici, a ne dítě.‘ Přišel zvěrolékař a řikal: ,Seberte ho a odvezte ho do Prahy na dětskou kliniku na Karlák.‘ Já byl půl roku marod, tam mi dali drenáž mezi žebrama, levá půlka plic byla pod hnisem a nepracovala. A z toho dvouletýho těla vytëjkalo čtvrt litru hnisu denně. Po půl roce se to uzdravilo. Mám trošku rozšířený srdce, takže jsem měl neřadovou službu a tak dál, mě jsem různý výhody. No ale na vojně poručili – já jsem tam šel z politickejch důvodů, a když jsem jim řekl, že jsem zdravotně (indisponovaný, tak odpověděli): ,Já tady určuju, kdo je zdravej a kdo pude dělat!‘ No tak jsem dělal s krumpáčem a s lopatou jako jiný, přenášel panely, betonovali jsme, no a já se na tom zdravym vzduchu víceméně uzdravil. Takže se pak po vojně smáli, že jsem se uzdravil na rozkaz.“

„Táta byl taky v selské jízdě, byl velmi činnej společensky, hráli divadlo v Újezdě, dokonce pak dělal režiséra tomu divadlu, to hráli venku, nejen vevnitř v restauraci. Nebo na hájovně jsme byli za divadlem, byl velitelem hasičů, byl náčelníkem Sokola a různý takovýdle (funkce). A založil tam meliorační družstvo, kde dělali srovnávání toku Černýho potoka v Lišině (?), a různý takovýhle věci. Drenáže polí, to všecko on zaváděl. Různou mechanizaci v zemědělství, a když se oženil, tak vzal maminky věno a místo nábytku koupil mlátičku a jezdil s tou mlátičkou po vsi i do vedlejších vesnic, a dokonce až na Točník jezdil k menším sedlákům, protože těch mlátiček bylo málo. A nadbytek těch peněz dal na novej nábytek mamince. Maminka taky říkala: ,Koupil mi prosklenou kredenc. To byla ta kredenc americká a chodily se sem dívat selky z vesnice a říkaly – prosim vás, to si dovolujou jenom paničky z města...‘“

„Ve vesnici byla německá posádka až do posledních dní. Samozřejmě, že jsme poslouchali ,Volá Londýn‘ a takovýdle, a tam hlásili, že Německo kapitulovalo. Ovšem Praha bojovala, u nás chodily německý hlídky po vsi, ale táta šel a z balkonu seshora vyvěsil naši vlajku a křičel na ně: ,Hitler kaput. Ende, Ende!‘ A oni utíkali na velitelství, no a ty místo aby se cítili, že kapitulovali, tak běžel i velitel a hlídka k nám. Měli jsem zavřený vrata, táta byl ještě nahoře u tý vlajky, tak oni kopali do vrat a hulákali. Tak on odtamtud skočil do půdy, oni už tam běželi nahoru, on utíkal po seně, oni po něm na tý půdě stříleli z revolveru. My jsme měli z půdy do chlíva takovou díru, kudy se házelo seno, tak tamtudy skočil dolů, chlívem proběh a skrz stodolu, skrz zahradu. No, mohlo to bejt špatný, protože tam byli ještě dva řemeslníci. Ty, když slyšeli, že se tam střílí, tak běželi s ním. No, naštěstí je nepronásledovali, ti dva chlapi, ti šli domů a táta se schoval tam u školy do jednoho domku do sklepa. Oni už to byly vlastně takový poslední dny těch německých vojáků, nevěděli, co dělat...“

„Tak jsem dělal na montáži kontrolora a přihlásil jsem se do Kladna na strojní průmyslovku. Oni tu přihlášku dali schválit na dílnu a mistr z Cerhovic, nějakej Venca, mizera, ten měl dovolenou. Tak oni říkali: ,Co bysme mu bránili, když na to má. Tak si běž študovat.‘ Tak mi potvrdili přihlášku, poslali jsme to do Kladna. Byl jsem přijatej, nastoupil jsem – a za měsíc přišlo, že mě závod odvolává ze školy. On ten mizera, když se vrátil z dovolený, zjistil, že jsem nastoupil do školy, tak to začal zjišťovat a že se to musí přehodnotit. Tak jsem byl odvolanej zpátky do toho... No a tak jsem odtamtuď šel na vojnu, po vojně jsem se vrátil, ale do jiný dílny, v Hořovicích bylo několik fabrik a nahoře nad Hořovicema byla takzvaná Cintlovka, kde byla slévárna a obrábění. Tak v té dílně jsem dělal. Tam jsem si našel manželku. Když jsme se vzali, šli jsme do pohraničí, protože tady byly pořád problémy okolo toho, vodkaď jsem, na vojně taky... Taky je to i paradox. Na vojně mě po roce zavolala kontrarozvědka, jestli bych nedonášel na kamarády vojáky. Já řikám: ,Jak si tohleto vůbec představujete, že lidi nemaj nějakou čest nebo něco, když vidíte, z jakýho prostředí jsem se sem dostal?‘ - ,No, my počítáme s tím, že výchova na vás zapůsobí.‘ - ,Já výchovu mám, ale slušnou a nebudu donášet na kamarády!‘“