Richard Hlavatý

* 1932  †︎ 2020

  • „S otcem jsem jezdil jen tehdy, když potřeboval, abych v Praze hlídal. Omlouval mě ze školy, někdy jsme jezdili také v sobotu. Mockrát jsme seděli v poštovním voze, protože táta už je znal a věděl, kdy jedou.“

  • „Jak dlouho Rusové byli ve vaší vesnici a jak se tam chovali?“ „Přijeli s koňmi a povozy a byli u nás asi deset dní. Bylo jich asi třicet, bydleli u nás, stali se pány domu, všechno zabrali a my jsme se museli hned vystěhovat. Sestře sebrali celou výbavu! Pak vzali auto, já jsem musel s nimi, zajeli si pro ženské do Hořovic, kde byli Němci soustředění na odsun, přivezli si je, chlastali a užívali si. V Hořovicích byl lihovar, takže pití měli dost a byli stále namol.“

  • „Spatřila nás německá hlídka: ,Halt! Halt!‘ Otec prásknul do koní: ,Hyjé!‘ Za Drozdovem a Cerhovicemi jsme vyjeli přes pole. Němci se zdrželi, s koňmi jsme měli velký náskok a věděli jsme, že jim ujedeme. Po cestě jsme se jim ztratili a zadem jsme po zahradě přijeli domů. Kdyby byli chytří, naši stopu by určitě našli.“

  • „To byl normální pracovní den, kdy jsme vybírali na poli brambory, celá rodina a lidi, který nám pomáhali. K večeru přijelo auto. Už jsme chtěli jet domů. Vystoupili čtyři lidi: ,Vy jste pan Hlavatý?‘ - ,Ano.‘ - ,Tak všeho nechte a my vás zatýkáme, jste zatčen!‘ On (táta) řikal: ,To ne. Kdyby vás tady bylo dvacet, máte smůlu.‘ Na to se ještě pamatuju. ,Až to odvezu, až to odvezeme domů, tak prosím.‘ Jak už ty lidi, to bylo zděšení pochopitelně na tom poli, že, no a máti tam (měla) ten proslov. Tak jsme si nasedli a jeli jsme domů s těmi koňmi. Přijíždíme domů okolo rybníka, tam je hráz, a on (otec) mi takhle dal opratě a říká: ,Jeď! Nestarej se, já skočim.‘ Než jsem se otočil, tak on z toho vozu takhle přeskočil ten plot a skočil dolů, ono už bylo šero, a najednou ten jeden vzadu začal křičet, vystřelil a ten vepředu taky, no a: ,Já ho zastřelil!‘ Jenže otec už byl dávno pryč, než on vystřelil, než to ten vepředu zjistil. No a koně šli dál kousek a on: ,Zastavte, zastavte.‘ A teď se báli tam jít, jestli otec není ozbrojenej, ten neměl s sebou nic, pochopitelně, no tak potom dva šli se mnou, abych ty koně odvez domů, odkšíroval a dva tam hlídali otce, asi strachy, protože se báli, to nebyli žádný ostřílený chlapi. On se odtamtud odplazil k sousedům a v noci se sebral a odešel, utek a potom vyprávěl, že snad i byl doma ve stodole, že na ně koukal a pak se sebral a odešel.“

  • Tazatel: „Já bych se zeptal na tu Bartolomějskou – tam vás vůbec nevyslýchali?“ R. H.: „Ale jo.“ Tazatel: „A jak se chovali při tom výslechu?“ R. H.: „Ale někteří byli taky hrubý, někteří (lepší). To víte, ňákou ránu jsem dostal, pochopitelně, to by bez toho nešlo. Taky dali třeba takhle tužku a sedli si na to...“ Tazatel: „Mezi prsty?“ R. H.: „Mezi prsty, tak. Nebo škrtili, všechno možný. Ty praktiky – celkově já jsem byl ještě... Jsem řikal – vim, nevim, něco řeknu, nepovim. A oni přišli vždycky s hotovou věcí. Kolikrát třeba: ,A my jsme vás viděli, byl jste na poli.‘ A ,Matějovský měl pole hned přes cestu, a jste se tam bavili...‘ A tak dále. Ani jsem nechtěl věřit, jak to bylo už jako připravený.“ Tazatel: „Že by vás třeba nějak psychicky týrali, třeba stáním v té cele...“ R. H.: „V té cele ne, tam bylo místa tak málo, že jsme se tam sotva pohybovali. Ale to ne, to můžu říct, že když věděli... Oni prakticky o mě ani zájem už neměli, jenom chtěli nějaký ty detaily, jako jestli vim, nevim. Já řikám – vim a nevim a nevim, no. Co můžu? Bránil jsem... Ale oni přišli a vychrlili na mě takovejch věcí, že jsem musel být zticha a jsem řikal: ,No když to víte, tak je to asi tak. Já vám řikám, že nevim.‘“

  • „No já byl zatčenej a odvezli mě na čtyřku do Bartolomějský a prakticky se mnou nic nedělali, dohadovali se, že tam nemám co dělat, že jsem mladistvej, neplnoletej. Mně bylo až potom v květnu osmnáct. No tak říkaj, že tam dlouho nebudu, a byl jsem tam ňák asi do šestýho června. Tak začátkem června nás odvezli do toho Svatýho Jana a tam jsem chodil na výslechy občas a sestra mi tam vozila balíčky potravinový, což jsem dostal a dělil jsem se s těmi lidmi tam. No a to jsem prakticky byl mezi cizími lidmi a to se střídalo, bylo nás asi osm na tý cele. No a když jsem byl na tom Svatým Janu u tý komise, tak jsem dostal – vůbec se se mnou nebavili. ,Jo, Hlavatý, chtěl jste překročit hranice, máte tady ten rozsudek nahoře.‘ Chtěl překročit, lidovýmu zřízení nebyl nakloněn – tak jsem dostal dva roky a tam jsme byli, jezdili jsme na práci v Loděnici, tam byl vinohrad, tak tam jsme byli, ale celkově volně jako a potom jsme byli (převezeni) na jáchymovský doly tady na Příbram, no – poznal jsem kus světa a hodně lidí, který byli jako pozavíraný. Některý byli kvůli majetkům a kvůli tomu...“

  • „Když jsme měli zásoby dostatečný, tak potom přišli lidé, partyzáni, kteří se od nás zásobovali. Otec začal vozit prasata, který jsme načerno poráželi. Jezdilo se po různu. On to byl člověk, který všude měl známý. Probojoval se do každý vesnice, kde co bylo, skupoval, ovce... Jezdili jsme k panu Strakovi do Mlečic, ještě než by hledanej, do Točníka k Burešovi a nejvíce se jezdívalo na Karlov. Tam byl statek, známý otcův správce, odtamtud se navozilo hodně prasat, který se načerno porazily. Otec mi vždycky nafasoval ruksak a já jsem to po nocích zanášel takovým úvozem k lesu, kde si to pan Malina, hajný, převzal a zanášel to dál do toho bunkru. Prakticky jako malý kluk, který chodil do školy, jsem s bratrancem Jendou Matějkou to zabíjel, otec to porazil a já jsem pomáhal po nocích a ráno jsem ani neviděl kolikrát na cestu do školy, ve škole jsem usínal, jak jsem byl unavenej, že. No a to se všechno dělalo tak potajmu, že ani kočí nevěděl prakticky o tom, co se tam děje.“

  • „Nějak v březnu mě pustili z toho Slovenska a musel jsem nastoupit do Královýho Dvora. Tam jsem nastoupil, tam jsem byl asi do tý vojny. Nesměl jsem mít v Újezdě trvalý bydliště. Tak jsem si našel podnájem a načerno, protože potřebovali doma pracovat, tak vlak staví za zahradou, tak jsem proběh domů a dělal jsem doma a pak jsem zase šel na vlak. Když jsem šel na vojnu, tak pro mě přijeli, a že musim nastoupit na vojnu. A říká: ,Máte doma nože nějaký? Umíte zabít krávu?‘ Já povidám: ,No jistě, dyť jsem to dělal celou válku.‘ On povidá: ,To je ono!‘ No a odvezli mě do Varnsdorfu. Tam jsme vyfasovali německý uniformy, dokud nebyly český uniformy, a šel jsem do Kudeřice u Bíliny, no a z toho se stěhoval ten Most, ten kostel a tak dál. A v těch Kudeřicích byla kuchyň, tam nám přivezli krávu, tak se to zabilo, jsme se krmili – byl to takovej prostě hezkej život. no. Pak jsem byl v Líních za Plzní na letišti...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Velká Chuchle, 22.02.2011

    (audio)
    délka: 03:14:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 21.04.2015

    (audio)
    délka: 02:13:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na jednu stranu toho na nás bylo moc, na druhou stranu jsme byli rádi, že to tak ještě dopadlo

Richard Hlavatý (2015)
Richard Hlavatý (2015)
zdroj: Pamět národa - Archiv

Richard Hlavatý se narodil 24. 5. 1932 v Újezdě u Cerhovic na Berounsku. Jako chlapec spolu s otcem pomáhal za války odboji zásobováním potravinami (černé porážky, tajná mlýnice na statku). Jeho otec Richard Hlavatý st. po válce odmítal námluvy místních komunistů, prvnímu pokusu o zatčení v roce 1949 unikl, později byl dopaden v Plzni při pokusu o útěk přes hranice - stíhán byl i syn a manželka. Richard Hlavatý ml. si odseděl dva roky (Loděnice, Vojna, Handlová, Horní Srní). Po propuštění měl zákaz pobytu v rodné vsi, sloužil u PTP, poté pracoval u Staveb silnic a železnic. Rád se vracel na rodný statek, byl milovníkem myslivosti. Richard Hlavatý zemřel 1. ledna 2020.