„To tam zastavili s tankem. On tam byl jenom jeden Němec. Z toho tanku vylezl a šel za naším tatínkem do dílny, protože tatínek se ve Vídni naučil i německy, takže mu rozuměl a mohl se s ním domluvit. A on mu říkal: ‚Mně došlo palivo. Já tam stojím s tankem, ale ten je plný munice a já ho musím zlikvidovat. Tak ho zapálím. Otevřete si všechna okna, aby se vám nerozbila, a utíkejte se schovat do sklepa.‘ No tak my jsme utíkali k sousedům do sklepa. A ono to bylo dopoledne, ale to byly rány až do večera, jak to bouchalo. No ale okna se nám teda nerozbila. Tak ještě byl solidní ten Němec. No ale když utíkali, tak ještě tam zastřelili jednoho mladého kluka. Ještě se pomstili.“
„Já jsem nějak žádný strach nepociťovala, až když byl konec války, to jsme se potom báli teda. Protože jsme nevěděli, co nám provedou. No a tam taky z vedlejší vesnice potom, když už byl konec války, tam přijeli, měli jednu pušku a šli odzbrojit Němce, jeli na to [sázavské] nádraží. No ale to tenkrát bylo krutý. Oni ti Němci [potom] sebrali všechny naše mužský od patnácti let, všichni museli na nádraží – a teď jsme nevěděli, co s nima bude, jestli je postřílejí, nebo... No ale nakonec teda byli rozumní, ti Němci, že je tedy pustili domů a nic se jim nestalo. Maminka plakala a říkala: ‚Co já si tady s těma dětma počnu?‘ No ale nakonec to dobře dopadlo, že je pustili domů.“
„No a potom, když už se teda vědělo, že ti Němci to prohrajou a že sem přijdou Rusové, tak u nás byl bramborářský kraj a pěstovalo se tam hodně brambor a v každé větší vesnici byly lihovary a z těch brambor se dělal líh. No a když se vědělo, že sem přijdou Rusové, tak zase ti partyzáni v noci vypouštěli ty lihovary, protože věděli, že by se ti Rusové upili k smrti. No tak lidi to tam chodili v noci chytat, nabírali si líh. Blázinec, no.“
„U nás jeden důstojník spal a ten byl hodný. Ale taky jednou se tatínkovi stalo, že tam přišel opilý Rus a sápal se na maminku. No a potom tam padl a usnul, jak byl opilý. Tak tatínek mu vzal z kapsy revolver. Vyndal mu tu nábojnici a on, když se probral, tak sahal, ale ono mu to nešlo. Chtěl maminku zastřelit. No a furt na tatínka: ‚To v tobě bude! To v tobě bude!‘ Tak tatínek šel probudit toho poručíka, aby tam šel, že tam vyvádí jeden voják. Tak on ho teda zlikvidoval. Vyhodil ho. Chytil ho za límec a vyrazil s ním futra. No ale jinak teda tatínek byl furt doma, takže kdyby něco bylo, tak by maminku ochránil.“
Bohumila Hofmannová, za svobodna Hegnerová, se narodila 16. července 1935 v obci Sázava v okrese Žďár nad Sázavou. Dětství prožila s rodiči a deseti sourozenci v Sázavě, kde jejich tatínek Rudolf Hegner provozoval kolářskou a karosářskou dílnu. Byla svědkem proměny obce v průběhu válečných a poválečných let. Zažila útoky partyzánů v blízkém okolí na konci války i hrozící nacistickou odvetu. V důsledku poválečné měnové reformy z listopadu 1945 přišla její rodina o úspory, které se tatínkovi, jehož živnost přestala vlivem technického pokroku prosperovat, nikdy nepodařilo nahradit. Pamětnice se učila švadlenou, avšak učení z ekonomických důvodů ukončila a nastoupila do zaměstnání do továrny na kovové zboží TOKOZ ve Žďáru nad Sázavou. V roce 1959 se vdala a přestěhovala se za manželem do Horního Bezděkova u Kladna, kde pracovala v podniku Kablo Kladno a na kladenských hutích. Před odchodem do důchodu pracovala v kuchyni internátní školy v Horním Bezděkově a na Kladně. V roce 2021 žila Bohumila Hofmannová v Horním Bezděkově.
