„Už jsme vyšli z toho obchodu, tam dolů u Hořáků proti kostelu to bylo. Teď nás předjelo to auto, tatraplán s křídly. Deset kroků, zastavili. Pán v kožeňáku vystoupil. To byli… A že: ‚Děvčátka, kde je tu farní úřad?‘ Ukázaly jsme ke kostelu. Otočili se a odjeli. Pokračovali jsme domů nahoru dědinou, jen nám bylo divné, že tam vyletěl chlap, tam vyletěl chlap z baráku. Dostali telefonát. Napřed byli oni v Brumově vyslýchat. O něm se říkalo, byl to katecheta, kněz Vajcárek. Napřed jeho vyslýchali. A asi kuchařka broumovská dala vědět na faru nebo do obchodu, já už nevím. V obchodě u Švachů byla sestra Verunka, co vařila na faře. Tak se to honem, že přijedou. Už byla pohotovost. Když přijeli, lidi se sbírali a dva ho už vyšetřovali na faře, ale lidi se nemohli dočkat a vetlačili se do chodby a páter Půček už viděl, že je zle, a říkal těm občanům: ‚Buďte klidní.‘ Bylo tam možná dvě stě lidí. Oni začali, že poslouchali, že se s ním nevybíravě bavili. Tak jich vyštrachali. Ten jeden tam zapomněl i aktovku s lejstry. Ještě jak letěli dolů k autu schody. Lidi za nimi i kamením házeli. Ti odjeli. To bylo po třetí hodině. Navečer se sjeli ze všech okresů esenbáci, estébáci, milicionáři až od Vsetína, od Uherského Hradiště. Přes Návojnou to jelo jak nějaký konvoj. Obsadili celou dědinu – a koho našli na cestě, toho sebrali a do hospody ke Švachům. A tam vyslýchali, kdo byl a co byl. Potom starý Švach pravil: ‚Já končím.‘ Bylo 11 hodin. A Půček stál u zdi a pravil: ‚Prosím vás, vezměte si mě, ale tady moje ovečky pusťte.‘ Ale oni jich všechny přestěhovali do národní školy. A tam jich ve třídách mlátili, i želízky, a krev jim tekla – a tak jich vyšetřovali.“
„Tak jich tam znovu třískali. Ten kostelník byl… i po chodidlech. Museli si lehnout a po chodidlech řetízky. Ještě v té škole napalovali na háček, co se prokutávalo uhlí, a tím jim na nohách. Museli se vyzout a pálili jich. Potom jich dovezli do té… A tam byl prý takový řev, jak je mlátili, ty chlapi. Tam, že byl nějaký lidovecký poslanec. Byl v Kloboukách? Pechanec. Poslanec. Ten šel a zrovna že kázal zakročit, aby jich dovezli do nemocnice ošetřit. Ale kdepak. Dovezli jich do hradišťské trestnice a tam jich ještě dodělávali.“
„No a pak pro tatínka přišli. Všecko tady obsadili. Do dvora, kde všude se šlo. Maminka mísila chleba v díži. Já jsem za ní chodila. Němec s kvérem stál ve dveřích do světnice, aby maminka se s tatínkem už nepotkali. Chodili všude, všechno prohlíželi: do stodoly, včelín, sušírnu. A nenašli, co měli a co chtěli. Tak: ‚Pane Fojtík, půjdete s námi.‘ Tak tatínek se oholili, toho ještě vidím, jak se holili břitvou ve světnici. Oblékli se. Boty si obuli. Že jdou jen na záchod. My jsme záchod měli dřevěný pod chalupou mezi stromy. Oni jak se dostali tam, tak už sebrali vítr a přes zahradu do hor. Ještě se zastavili pro toho, co se u nás schovával, a přešli i s ním na Slovensko.“
Anežka Holbová se narodila narodila se 22. října 1938 jako osmá z devíti dětí v Nedašově nedaleko hranic se Slovenskem. Její otec Josef Fojtík narukoval do první světové války, kde se nakonec přidal k československým legiím v Rusku. Domů se vrátil na jaře 1920. Za druhé světové války se stal členem odbojové skupiny Obrana národa a převáděl lidi přes hranici na Slovensko. V lednu 1949 byla Anežka Holbová svědkyní zatčení místního velmi oblíbeného a váženého kněze Františka Půčka, se kterým byly zatčeny i dvě desítky místních mužů, kteří se faráře zastávali. V roce 1960 se vdala za Františka Holbu, vychovali spolu sedm dětí. Když v roce 1973 zemřel Anežčin otec, grunt převzal její bratr Josef, a to do znárodnění v 70. letech, při kterém rodina přišla o své pole, sady, lesy i hospodářská zvířata. Částečné spravedlnosti se rodina dočkala po pádu komunistického režimu, kdy byly některé pozemky navráceny. Anežka Holbová zemřela 7. dubna roku 2024.
