Ing. Hana Holcnerová

„Sešly jsme se tři kamarádky. Měly jsme tančík na setrvačník a transparent s nápisem: ‚Ne vojenským hračkám.‘ Vzaly jsme svoje děti, které měly řehtačky a píšťalky. Po České jsme poslaly ten tančík. Pak nás rozehnali. No jak to probíhalo, chvilku jsme pouštěly tančík a pískaly a pak jsme šly pryč. S letáčkem jsem také obcházela hračkářství a bavila jsem se s prodavačkami a ony se mnou souhlasily, že se jim také nelíbí, že se tam prodávají tanky.“

„Když jsem si šla občas něco vytisknout, tak oni hned poslali policajty, že tam někdo má nějaký závadový materiály. Takže to moc nešlo. Byly to takové tiskové blány v dřevěných rámečkách. Na blánách byl napsaný ten text. Natřelo se to černou barvou a přes to se pak jezdilo válečkem na malování stěn a tak se vyráběly kopie. Pro dnešní společnost něco naprosto nemyslitelného a přitom primitivně jednoduchého na práci. Pak jsme vydali časopis v rámci Nezávislého mírového sdružení, který se také takhle množil. Myslím, že jsem ručně nic nepřepisovala. Nejvýznamnější moje rozmnožená kopie byl letáček, ať lidi přijdou v pondělí po 17. listopadu na náměstí Svobody. To je můj nejvýznamnější vlastnoručně vyrobený letáček. To už jsme ale měli počítač, takže tohle bylo moderní technikou.“

„Na sídlišti jsem šla na nějakou tamní schůzi komunistických žen nebo co to bylo. Měly to v jídelně školy, kam jsem předtím chodila a kam potom chodily moje děti. Poslouchala jsem a pak jsem se přihlásila a zeptala se, proč nemají v samoobsluze už od čtyř hodin rohlíky. Taková blbost – a to bylo strašný. Vypadalo to, že mě zfackují jako nějakého spratka, co se jim do toho montuje. Pak jsem jednou šla na nějakou městskou schůzi a tam už mě vůbec nepustili ke slovu. Už asi věděli, že se budu na něco ptát. Ale taková blbost. Dneska nemá smysl se někde ptát, proč nemají v samoobsluze rohlíky, jedině té samoobsluhy, ale tehdy to bylo centrálně řízené. Nikdo asi v životě neřekl něco, co by zpochybňovalo jejich postoj. A nenašel se tam vůbec nikdo, kdo by pak za mnou přišel a něco mi řekl. A to jsme se tam někteří samozřejmě znali ze sídliště, ze školy.“

„Tak jak to spoustě lidí připadalo nemožný, nesmyslný, nepochopitelný, neodvážný nebo příliš odvážný naopak, tak já jsem naopak musela. Ten primární důvod opravdu byl, že lidi, kteří si myslí to, co já, tak za to jsou zavření. Přestala jsem chápat. Byla to úplně absurdní situace. Takže mě to nevyvedlo z žádné mé ochranné zóny, mně to naopak připadalo jako jediný možný způsob dalšího života. Vlastně i pro děti. I kdyby se nedostaly na vysoké školy, kdyby ten režim zůstal. Tak pro mě bylo hrozně důležitý, aby si uvědomovaly, že to není svobodný život. Že sice ty mantinely umožňují každému, aby žil svobodně. Nikdo nikam nechodil se zbraní po domech a vlastně tu svobodu neomezoval. Ale osobní svoboda je širší než to, že máme hezký život doma, můžeme jezdit na výlety po Československu. Svoboda je pro mě mnohem hlubší a širší termín.“

„Když jsme šli s Jaroslavem Šabatou do restaurace, že se blíž seznámíme, tak myslím si, že on brzy zjistil, že nejsme žádní práskači, konfidenti, že nás nikdo tam nenasadil. A poměrně rychle jsme se tam sblížili. Věřili jsme si. Ovšem on měl představu, že když ještě nejsme v tom disentu profláklí, tak že se budeme hodit na takovou ‚špionážní činnost‘. Dokonce navrhoval, že bychom měli vstoupit do komunistické strany a proměňovat ji zevnitř. Já jsem to naprosto odmítla. Já jsem říkala, že to není vůbec můj zájem. Že buď teda budu pomáhat tomu disentu, a nebo nic. Takže jsme se celkem brzy shodli na tom, že budu pomáhat disentu a žádný nebo a nic nebude. On to nemyslel tak, že budu spolupracovat s komunistickou stranou. On to spíš myslel, že by vlastně lidi, podobně smýšlející jako on, byli infiltrovaní v nějakých oficiálních strukturách.“

„Doma jsme poslouchali Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, což nebylo nic ojedinělého. To tehdy dělalo hodně lidí. A jednou jsem slyšela rozhovor Václava Havla s Pavlem Tigridem a na mě to tak mocně zapůsobilo, že jsem si říkala, že ty lidi musím za každou cenu podpořit. Že oni sedí ve vězení, nemůžou vydávat knížky a já se mám vlastně celkem relativně dobře, ale že s tím musím začít něco dělat. Musím se k nim přihlásit.“