„To bylo asi v roce 1955, otec pracoval jako vedoucí oddělení v ČKD na Vinohradské ulici. Přišli k němu soudruzi z KSČ a položili přihlášku na stůl, ale on ji - ještě když tam byli - vložil do šuplete a nepodepsal. Ze zaměstnání ho kvůli tomu vyloučili. Měl strach to říct mamince, věděl, že by se bála, jak rodina vyžije. Odešel ráno z domu, jako že jde do práce, chodil někde po Praze a večer se vrátil. Mezi tím si ale hledal zaměstnání a získal ho v Brně. Pak to řekl mamince a ta se obávala, aby nás dvě holky nevyloučili z vysoké školy. To se ale naštěstí nestalo. Bylo to ale velmi náročné, tehdy se pracovalo i v sobotu. Přijížděl v sobotu večer do Prahy a v neděli odpoledne už jel zas do Brna."
„Měla jsem u sebe zrovna svoji neteř, spala v pokoji u babičky. Ráno jsem vstávala dřív a šla jsem do kuchyně dělat snídaní, pustila jsem si k tomu rádio a slyšela: 'Právě tanky překročily hranice.' Já si říkala, to je nějaká divná hra. Pak jsem si uvědomila, že to není žádná rozhlasová hra. Vzbudila jsem manžela a ten rychle běžel říct všem nájemníkům v domě, co se stalo. Koukali jsme se z okna, po Vinohradské ulici směrem dolů už jezdily tanky. Byl to otřesné. Šli jsem s manželem na Václavské náměstí. Ti ruští vojáci za to ale nemohli, oni jim řekli, že jedou do války. Jeden mě tam chtěl objímat. Manžel říkal: 'Nenech se a pojď pryč!' Pak jsme odešli. Byl to špatný zážitek... ten pohled z okna na tanky..."
„Já jsem měla štěstí, můj pacient byl Jiří Mucha, syna Alfonse Muchy, ten ke mně docházel. On byl za války taky voják. A když pak byl zdravý, odjel do Anglie, kde měl manželku. Zeptal se, zda bych nechtěla něco přivézt, třeba něco na sebe. Já jsem mu řekla, že bych chtěla jednu knihu. On mi říkal: 'Není problém, mám tam svého nakladatele a zařídím to.' Tak mi skutečně tu nádhernou učebnici přivezl. Nedávno jsem ji dala své bývalé kolegyni, která se metodě také věnuje."
Jiřina Holubářová, za svobodna Humlová, se narodila 1. dubna 1926 v Praze. Gymnaziální studia přerušila druhá světová válka, za níž byla totálně nasazena do německé továrny Philips v pražském Hloubětíně. Prožila bombardování Prahy v únoru roku 1945. Po válce pokračovala studiem na Univerzitě Karlově – obor angličtina a tělesná výchova. Rozhodla se pro fyzioterapii a stála u zrodu Rehabilitačního centra Krajského ústavu národního zdraví v Praze, kde působila jako fyzioterapeutka do konce 60. let, poté začala učit na Fakultě tělovýchovy a sportu Univerzity Karlovy, kde od roku 1991 působila jako odborná asistentka. V oblasti fyzioterapie se dlouhodobě věnovala tzv. Kabatově metodě.
