„Když dorazil četník ke gymnáziu, přišel pan ředitel do fyzikárny a říká: ‚Honzíku, pojď ke mně!‘ Tak se hned vědělo, o co jde. Poněvadž jsem kulhal, protektorátní četník mi řekl: ‚Jděte támhletou ulicí na četnickou stanici. Já půjdu druhou, abychom nevzbuzovali pozornost.‘ Bylo jasné, že mu kulhající nemůžu uprchnout. Dorazili jsme na stanici, kde byl otec mého spolužáka a dva gestapáci. Jeden z nich se už vyznamenal v boji proti komunistům v Hamburku v třicátých letech, druhý byl sudetský Němec, původem učitel z Jihlavy. Ten se mě česky zeptal, zda vím, proč mne zatýkají. Odpověděl jsem, že to asi bude kvůli tomu časopisu, co vydáváme na gymnáziu.“
„Na fakultě vznikla situace, že za mnou přicházela řada posluchačů, jestli jim podepíšu přihlášku do strany. Já jsem se ptal, proč ještě chcete? To nebylo prospěchářství, lidé stranu v druhé polovině 60. let brali! Například profesor Vodička, který v 50. letech odmítl vstoupit do strany a zkomplikovalo mu to kariéru, v druhé polovině 60. let vstoupil. Samozřejmě uvážil, že se mu to hodí, ale už to nebylo v rozporu s jeho svědomím. Strana už byla taková, že tam mohl být. Pak samozřejmě v osmašedesátém roce [myšlen rok 1969] dopadl špatně. Pár posluchaček mělo poté problémy, poněvadž je škrtali ze strany. Byly by to měly asi jednodušší, kdybych jim tu přihlášku nebyl podepsal.“
„Já jsem nikoho osobně neprověřoval, byl jsem vysoká organizace, které večer přicházely posudky. Řeknu vám tu organizaci... (Ale tam přece musely být odpovědi těch lidí.) Byly trojky podle oborů a k těm byli předvoláváni kolegové, oni s nimi vedli rozhovory. Nám večer na ústřední komisi přišla zpráva, že z těch patnácti, co s nimi mluvili, dvanáct prověřili, u jednoho že váhají a dva vyhazují. My jsme s tím, na základě toho, co nám řekli, buď souhlasili, nebo jsme ještě chtěli, aby se vyhození, či nevyhození dále zkoumalo. Takže já jsem s nikým přímo rozhovor nevedl. Ale byl problém takový, že kolegové prověřovali kolegy a byly v tom otázky také sympatií. Mohla to být otázka třeba děvčat a tak dále. Já vím, že u stranické prověrky jsem u jedné soudružky byl a chtěl jsem, aby dostala ten tříměsíční odklad, protože mi byla protivná.“
„V Drážďanech na téže chodbě proti sobě jsem měl jednoho spolužáka. Byl to starší bratr historika Kaplana. Ale mluvit jsme spolu nemohli, viděli jsme se ale denně, když jsme vyšli před celu. Před Vánoci tam přivezli Bohuslava Bártu, vedoucího naší studentské skupiny, že půjde k soudu. A to bylo tak, že jsem se s ním mohl domluvit. ‚DKV‘ se říkalo, jako ‚do konce války‘. Houby! Kaplan byl na cele s jedním německým gongařem. Ten měl večer soud a ráno mi zabouchal na celu a vyřizoval, že ‚váš komplic dostal sekeru‘. Toho pak odvedli na jinou celu. Takže jsem ještě zažil aspoň Bonďu Bártu, poněvadž s tím jsme nepočítali: že budou tresty smrti. A taky ještě na podzim za to tresty smrti nedávali.“
„Po měsíci jsme byli transportováni normálně vlakem pod dozorem Schutzpolizei, která byla dost liberální, přes Prahu do Bohušovic. Tam jsme stáli asi dvě hodiny na Wilsoňáku na vedlejší koleji. Protože se vědělo, že tenhle transport bude, tak syn jednoho, co se jmenoval Vadas – byl to takový továrníček z Pardubic a taky byl zavřenej – protože šlo o normální vagon připojený k normálnímu vlaku, tak podplatil ty ‚schutzpolicajty‘, takže jsme dostali každý jedno stehno a jedli jsme kuřecí, tady v Praze.“
Jiří Honzík se narodil 19. dubna 1924 v Košumberku. Už jako čtrnáctiletý chlapec se začal zajímat o politiku a o literaturu. Na gymnáziu ve Vysokém Mýtě vstoupil roku 1941 do kroužku levicově smýšlejících studentů. Navenek to vypadalo jako literární kroužek, který nemá s politikou nic společného, ale pravda byla jiná - šlo o ilegální komunistickou skupinu Mladá garda. Pamětník se stal vedoucím tzv. Městské organizace a měl za úkol šířit letáky a jiné tiskoviny. O rok později mladé odbojáře udala nasazená agentka a tehdy sedmnáctiletý Jiří se spolu s kamarády ocitl ve vězení. Záminkou bylo šíření Rudého práva. Pamětník prošel několika vězeňskými celami, byl v Pardubicích, Malé pevnosti v Terezíně a Drážďanech. Na rozdíl od svých kamarádů, kteří byli popraveni, byl jako mladistvý vězněn jen rok a vrátil se domů živý a zdravý. Po válce vystudoval Filozofickou fakultu Karlovy univerzity a stal se významným bohemistou a rusistou. Na univerzitě působil řadu let jako docent, napsal a přeložil mnoho knih a k vydání připravil několik básnických antologií. Univerzitní půdu musel opustit v roce 1972 při tzv. reorganizaci rusistických pracovišť. Mladí rusisté se ale dodnes učí z materiálů, které napsal, a čtou jeho překlady ruských klasiků. Pamětníkovou celoživotní láskou byla poezie a té zůstal věrný dodnes - jako literární vědec i jako básník. Jiří Honzík zemřel 12. března 2018.
