Emílie Horáčková

„Při pádu komunismu v osmdesátém devátém jsme s manželem dělali oba na železničním stavitelství a všichni jsme se z toho, co se dělo, radovali. Všichni jsme si mysleli: nová doba, jedeme! Pan Ščuka začal tyhle věci, vedl to, byl chytrý, byl právník, měl zkušenosti. Kde to vzniklo? Po devadesátém začaly upadat pracovní možnosti, přicházeli Ukrajinci, kteří pracovali za menší mzdu a načerno, Romové už neměli práci. Upadalo to. To bylo pro ně to nejhorší, co může být, že jim vzali krumpáč a lopatu. A v devadesátém třetím, když se rozpadlo Československo, přišel plán nás znova vysídlit na Slovensko. Udělali takové podmínky, aby je Romové nesplňovali, a chtěli nás násilnou formou deportovat. Já jako občan České republiky, i když jsem se narodila v České republice a moje matka od dvanácti let žila v Praze, kde měla trvalé bydliště, přesto jsem i já měla co dělat, abych tu mohla zůstat. Nikdy jsem nežila na Slovensku, moje děti byly české a narodily se v Praze, přesto jsem i já musela žádat o vyvázání ze Slovenské republiky.“

„Po revoluci, kolem roku 1991, 1992 jsem začala pátrat. Došla jsem v Praze na centrální evidenci obyvatel, kde jsem si dala žádost, zaplatila poplatek a čekala. Potom jsem napsala na Českou správu sociálního zabezpečení, napadlo mě hledat ho pod jeho rodným číslem. Pak jsem napsala na ministerstvo vnitra, taky na ministerstvo zahraničí a čekala jsem. Pak mně posílali různé informace, kam se obrátit, tak jsem napsala do Osvětimi, čekala jsem hrozně dlouho, pak na český archiv a čekala jsem asi tři roky. Z Osvětimi jsem nakonec dostala jednu část informací, kde uvádějí, že tatínkova rodina umřela a že on jediný se zachránil. Je tam uveden můj dědeček Eduard Horáček a píše se tam, že otec byl převezen z třetího na čtvrtého srpna do Dachau a potom do Buchenwaldu. Napsala jsem do německé televize, něco jako Pošta pro tebe, že ho hledám, myslela jsem si třeba, že žije v Německu, že třeba emigroval. Pak jsem byla na ministerstvu zahraničí, u Pražského hradu, odkud mi napsali cestu, jak emigroval. Do Rakouska, pak do Itálie, pak se vrátil zpátky do Německa, že tam pobýval nějaký léta a dali mi jeho poslední adresu. Tak jsem nelenila a napsala mu dopis.“