„A teď bylo, si pamatuju, to bylo pondělí a byl oběd. Naráz poplach. Na auta všecko, výzbroj, všecko, a teď tema autama se vyjelo a k Plzni. Když jsme projížděli k ulici, kde bývala přehlídka, tam byla postavená tribuna, konstrukce dřevěná jak baráky veliký. My jsme tam dojeli, tam už hasiči hákama rozhrabovali enom na zemi to, co lidi zapálili, to všecko shořelo. Byla demonstrace, to začalo. Vedle toho byl postavený velký pomník, ten byl zgulenej a rozbitá hlava. A ti lidi, jak jsme tam dojížděli, skákali sme z aut, a teď jsme pochodovali tú ulicú jednú na to náměstí. A tam to bylo. Tam bylo tisíce a tisíce lidí, plný náměstí. Oni ti lidi začali rozbíjet obchody. My jsme měli nový zbraně, pušky, samopalem bysme neudělali nic. Střelit se nesmělo do tisíce lidí, to nejde, to není válka zase. Ale měli jsme nový pušky, poloautomatický vyfasovaný a ty měly sklopný bodáky – a to platilo. To jsme byli voják vedle vojáka, těsně rojnicu, aby nám nikdo nemohl prolézt. To jsme tu stranu uzavřeli a volno jsme nechali, aby ti lidi šli dom bočním vchodem, aby měli jednu stranu celú volnú. Jenomže ti, co byli na druhé straně neviděli, co se tam vepředu děje, kde jsme byli my, a ti první to viděli. A hymnu začali zpívat a nadávali nám kurvy a svině a tak. My vojáci jsme za to nemohli, máte rozkaz a musíte. Tak my jsme šli na bodáky, bodákama jak ve frontu. A pochodem vchod, tak včil do kroku a včilkaj ten dav na celú šířku náměstí. A hasiči za nama, ti šplíchali vodu do nich. To bylo, zkrátka musí se to zlikvidovat, než bude tma. Tak z boku tam najely dvě obrněný vozidla, takový samochody jak malý tanky a ti měli kulomety na té věži, tak už začínali tema bočníma ulicama prchat dom. My přilby jsme sundali z hlavy, vyhazovali jsme to a hurá, jak kdybychom dobili Stalingrad.“