„To už byla doba, kdy se dávalo poděkování a přišla k tomu i obálka. To se změnilo, protože jednou se soudruh Štrougal (předseda federální vlády) ptal Jirky Holíka, proč jsou Rusáci tak dobří. Jirka říká: ‚Soudruhu předsedo, my hrajeme za tolik a za tolik – a oni dostávají mnohokrát, mnohokrát více za vítězství.‘ Štrougal to začal jako první prosazovat a za mistra Evropy jsme v roce 1971 dostali peníze. Za mistrovství světa v Praze jsme dostali odměnu, přidalo se i ČSTV, od vlády jsme dostali každý myslím 20 tisíc korun a od ČSTV 10 tisíc. To už bylo přilepšení, které do té doby nebylo zvykem. Rusové měli v tomhle vždycky výhodu, protože když byli v zahraničí, dostali tolik peněz v cizí měně, že se nám o tom ani nezdálo. My jsme dostávali sedm marek na den a na osobu.“
„Ano, i po válce sloužil. Dokonce mám doma písemné doklady, takové dobrozdání, které mu vystavil jeho nadřízený o tom, jak se choval za okupace. Jenom z vyprávění maminky znám případ, kdy otec v době, kdy sloužil na četnické stanici v Benešově, tak ho zatklo gestapo. Byl tam dva dny na výslechu, vrátil se v hrozném stavu, rozbitý, potlučený. Nikdy o tom nechtěl nemluvit. Mám touhu dozvědět se, co by mě velice zajímalo, protože tou dobou chodily údajně na benešovskou stanici udavačské dopisy od Čurdy. A dlouhou dobu se ty dopisy ztrácely. Mám domněnku a mám ji potvrzenou i od historika, který se tímto obdobím zabývá, že otec mohl být tím, kdo dopisy skartoval. Jiný důvod, proč ho gestapo vzalo k sobě na výslech a byl tam tak dlouhou dobu, není. A provádělo tam s ním to, co potom z něj přišlo domů. To je pro mě neobjasněná historie a pořád mám takovou touhu se něco dozvědět podrobněji o těchto měsících a letech.“
„Samozřejmě, že jsme odjížděli na mistrovství světa s tím, co jsme si za ten rok prožili, jak se to dál rozvíjelo. V tomhle období to nebylo tak dávno. Byl srpen a odjížděli jsme na mistrovství světa v březnu. Pořád ještě panovala nálada ve společnosti, že to snad přece jenom nebude tak tragické, jak to teď momentálně vypadá. Teď už začínala nenávist vůči Rusům stoupat, protože na jednu stranu měli někteří naději – a někteří už věděli racionálně, že Rusové mají všechno pod kontrolou a už to u nás nepustí. Všechno se opakuje, podívejte se na výsledky historických střetnutí, co mají Rusové od té doby za sebou. Měli jsme všichni pocit, že musíme udělat lidem radost. Musela se tomu dát nějaká forma už na závěrečném soustředění, kdy jsme bydlívali před akcemi v hotelu Hubertus na Jílovišti. Měli jsme poradu v salónku vedle, trenéři se sešli, předseda svazu Andršt, sešli jsme se hráči, trenéři a všichni, kdo měli odjet, abychom se domluvili, jak postupovat vůči Rusům. První věc byla otázka výkonu, sportovní, připravit se na co nejlepší výkon. Druhá otázka byla, jak se vůči nim zachovat. Už tam padaly názory, že jim nepodáme ruce, že se to musí dodržet. Že nebudeme o tom mluvit, ale ať zápas skončí, jak skončí, nepodáme jim ruce a odjedeme. Takhle to dopadlo, povedly se nám naštěstí oba zápasy, ruce jsme jim nepodali. Byli trochu opaření.“
Josef Horešovský se narodil 18. července 1946 v Žilině u Kladna. Tatínek Josef byl prvorepublikový četník, maminka Anna, za svobodna Podaná, pracovala jako učitelka. Otec působil za války na četnické stanici ve středočeském Benešově, zatklo ho gestapo a po dvou dnech výslechů se vrátil domů ve zbědovaném stavu. Nacistická tajná policie ho zadržela kvůli podezření, že ničí udavačské dopisy. Po komunistickém převratu v roce 1948 ho propustili ze služby funkcionáři Sboru národní bezpečnosti. Pracoval pak ve Škodě Plzeň jako opravář malých strojů. Zemřel v necelých 52 letech. Josef Horešovský začínal s hokejem v Kladně jako žák, do oddílu ho přijal legendární trenér Vlastimil Sýkora. Už v 16 letech se prosadil do prvoligového týmu dospělých. Dostal se do juniorské reprezentace. Po maturitě na jedenáctiletce nastoupil v necelých 17 letech na Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. Kvůli obtížnému dojíždění z výuky v Praze do Kladna přešel do pražské Sparty. V roce 1968 reprezentoval Československo na zimní olympiádě ve francouzském Grenoblu, kde národní tým získal stříbrné medaile a porazil 5:4 Sovětský svaz. Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy ho zastihla 21. srpna 1968 na soustředění Sparty v Litvínově. V březnu 1969 se účastnil mistrovství světa ve švédském Stockholmu. Československo tam dvakrát porazilo představitele okupační mocnosti, reprezentanty Sovětského svazu. Skončili třetí, k titulu mistrů světa jim scházel jediný bod, doma je lidé přesto vítali jako hrdiny. Prvního července 1969 šel na dvouletou vojnu do Dukly jihlava. Ve Švýcarsku 1971 vybojoval druhé místo na mistrovství světa a první místo na mistrovství Evropy. V květnu 1972 získal Josef Horešovský s Československem titul mistrů světa na šampionátu v Praze. V únoru 1972 reprezentoval Československo na zimní olympiádě 1972 v japonském Sapporu a odvezl si odtud bronzovou medaili. V září stejného roku hrál v Praze v památném prvním zápase Československa s výběrem nejlepších kanadských profesionálů, který skončil 3:3. Za národní tým nastoupil naposledy v roce 1974 proti výběru kanadsko-americké WHA, konkurenční soutěži NHL. Pak ho z národního týmu vyřadily vážné problémy s kyčlemi a zády. V osmdesátých letech trénoval čtyři roky ve Francii, po návratu do Československa získal pro Spartu jako kouč nebo asistent trenéra mistrovský titul v letech 1989/1990 a 1993/1994. V sezóně 1990/1991 dělal asistenta trenéra československé reprezentace. Naposledy trénoval v roce 2008 v Třebíči. V roce 2022 žil v Žilině u Kladna, byl podruhé ženatý. Z prvního manželství měl dvě dcery.
Josef Horešovský (první zprava nahoře) v utkání se Sovětským svazem na mistrovství světa 1969. Národní tým vyhrál 4:3, brankář Vlado Dzurilla dostává jednu ze tří branek
Josef Horešovský (první zprava nahoře) v utkání se Sovětským svazem na mistrovství světa 1969. Národní tým vyhrál 4:3, brankář Vlado Dzurilla dostává jednu ze tří branek
