„To bylo takové hnutí osudu. My jsme chtěli s manželem do Francie se podívat. On tam byl s rodiči jako malé dítě, protože otec tam pracoval na našem vyslanectví. No a já jsem tak trošku frankofil, takže jsme oba dva měli takovou touhu se do té Paříže podívat. A tak jsme opakovaně žádali o výjezdní položku. No a my jsme ji najednou dostali, jenomže problém byl v tom. Tedy pardon, příslib. [devizový příslib] My jsme si žádali o tu výjezdní doložku a mně byla odepřena. Manželovi by ji bývali nejspíš dali, ale mně to bylo odepřeno. A ten důvod, který byl tedy označen paragrafem. A já jsem si tedy šla do knihovny půjčit zákoník. Našla jsem si ten dotyčný paragraf a v tom paragrafu bylo napsáno, že v zájmu republiky není, aby člověk vycestoval za A, za B, za C. A v podstatě jediné – majetek jsem neprodala žádný. Nikde jsem nic neříkala, že chci odejít. Nebylo proti mně vedeno trestní stíhání. Takže jediné, co jsem si z toho mohla vybrat bylo, že bych tam mohla dělat ostudu anebo že bych tam mohla pomlouvat republiku. Což jsem tedy v podstatě prohlásila, že mě to osobně uráží. Protože si na sebe mohu vztáhnout pouze tyhle dva odstavce – a že žádám, ať to někdo okamžitě prošetří. A ono to bylo od nich chytré: vždy si nechali těch třicet dnů na odpověď a napsali mi, že to prošetřují. A že nabíhá dalších třicet dnů. Pak mi přišlo, že neshledali na tom rozhodnutí nic špatného, tak jsem se odvolala ještě na vyšší orgán. Tam to zase třicet dnů trvalo. A v momentě, kdy jsem napsala dopis na prezidentskou kancelář, tak mi přišla obálka s pruhem, tedy od banky, která mi oznamovala, že ten příslib vypršel a že ho dostane někdo vhodnější.“
„No a šli jsme spát a ve dvě hodiny v noci nás probudil telefon. A volal nějaký úplně cizí člověk, který si zřejmě spletl číslo. Nevím. Prostě asi byl rozčílený, trošku zadrhával, já jsem si v první chvíli myslela, že je opilý. Takže já jsem mu, chudákovi zlatému, který řekl: ‚Ježiš, promiňte, to je asi omyl. Ale tak abyste to věděli, Rusové nás obsadili!‘ A já jsem mu na to řekla: ‚Prosím vás, běžte se z toho vyspat a nechte pracující lidi v klidu.‘ Já jsem se mu už mockrát na dálku omluvila, že jsem ho pokládala za opilce. I když nevím, kdo to byl.“
„Na jednu stranu to byla taková moje asi dost neuvědomělá touha postavit se na vlastní nohy. Já jsem na rozdíl od řady mých spolužáků studovala z domova. Nikdy jsem nebydlela na koleji, nikdy jsem nechodila do školní jídelny, protože já jsem měla doma maminku, která se o všechno postarala. Já jsem v podstatě studovala velmi bezstarostně. Pravda. Dávala jsem kondice. Doučovala jsem malé děti třeba matematiku, abych si vydělala nějaké peníze na své potřeby, protože kapesné, to se u nás nepěstovalo. To jste si vždycky museli přes prázdniny nějak zasloužit. No a já jsem si to i během školního roku zasluhovala tím, že jsem dávala ty matematické kondice. Učila jsem děti kreslit rovnoběžky a podobně. Za sedm korun na hodinu, to byla úžasná brigáda tenkrát.“
„Úkorně jsme to ani snad nebrali. Jednak jsme se nestěhovali příliš daleko, a potom pro nás děti to bylo ohromné dobrodružství, protože rodiče si půjčili dvoukolák od jednoho známého malíře pokojů a my jsme vše, včetně tátova klavíru, stěhovali na tom dvoukoláku. A takoví ti malí syčáci z malé Štěpánské na nás pokřikovali: ‚Komedianti jedou, bude cirkus!‘ Protože kytara, housle, všechny ty nástroje… Asi měli pocit, že bude nějaká veselice nebo něco takového.“
Anna Hostičková se narodila v 23. srpna 1942 v Praze. Otec Bohuslav Kupšovský byl herec a zpěvák a matka vlastnila krámek s koloniálním zbožím, který byl v roce 1951 znárodněn. Rodina přišla i o byt v zadní části krámku a musela se přestěhovat na Karlovo náměstí. Jako malé dítě zažila nálet spojenců na Prahu 14. února 1945. Vystudovala architekturu a svůj život zasvětila architektonickému rozvoji města Plzně. V roce 1968 její sestra s manželem emigrovali do Londýna. Pamětnice stála u zrodu pravidelné akce Plzeňské dvorky a v roce 2020 vydala stejnojmennou knihu. V roce 2021 žila v bytě v Plzni na Slovanech.
