„Moje rodina se hnutí účastnila. Na formování mé osobnosti se pravděpodobně z 99 procent podílel můj otec a pak jsem začala dělat nějaké proměny a korekce. Vyrůstala jsem v protisovětské rodině. Z matčiny strany bylo hodně utlačovaných lidí, otec také znal historii Arménů i všechny nuance Sovětského svazu a vychovával nás v souladu se skutečností. Takových dětí bylo málo. V naší třídě, kde nás bylo třicet šest, jsem byla pravděpodobně jedna ze dvou, které skutečně vyrůstaly v realitě. Otec té druhé dívky byl disident, moje byla jen rodina vědeckého pracovníka s protisovětskými sklony. Věděla jsem o všem, co v téhle zemi existovalo. A držela jsem to v sobě deset let. Od sedmi let jsem poslouchala všechno. Od pěti let jsem s otcem poslouchala rozhlasovou stanici Hlas Ameriky, znala jsem jména všech novinářů, a dokonce jsem je říkala nahlas. Otec mě jednou slyšel, jak ta jména říkám na dvoře, a poprosil mě, abych si dávala trochu pozor.“
„První volební podvody v Arménii byly pro mě první velkou fackou, prvním velkým zklamáním, první nesnesitelnou bolestí. A když se teď na ty události dívám s odstupem svého věku, problém nebyl ani tak v tom, že kandidát, kterého jsem si vybrala, by byl zázrak. Byl ale rozhodně dobrý, zatímco ten druhý byl rozhodně špatný. Fenomén podvodu už tehdy narušoval všechny naše mladické sny. Bylo to porušení snů, tento fenomén, že se musí předstírat, podvádět, drtit, porážet, lámat a přenášet se přes to. To bylo jedno z největších zklamání.“
„Jsme ve velmi klinickém stavu, dokonce ve stavu, kdy potřebujeme léčbu, protože nemáme vůbec žádnou touhu cokoli dělat, cokoli měnit. Nevím, možná že ve svém věku už tu energii nemám, ale nevidím ji u lidí, kteří jsou mladší než já, takže se něco mění. Je to společnost, která utrpěla velkou ránu a do které udeřil blesk.
Prošli jsme válkou a první [karabašské] války se zúčastnili moji velmi drazí přátelé, moji velmi drazí, blízcí přátelé byli zabiti, jejichž ztráta byla pro mě tak těžká, že jsem se v tom utápěla, že jsem si kladla otázku: Nepochopila jsi v roce 1988, že bude válka? Ne, nechápala jsem to. Představovala jsem si všechno, ale válka mě nenapadla. Po těch ztrátách jsem byla schopná chtít pro Arménii něco víc, bojovat, dělala jsem, co jsem mohla, věřila jsem, že by se to mělo udělat, že by se to mělo změnit, ale teď už to tak nevidím.
Je to opravdu můj první život, kdyby to byl třetí, možná bych už věděla, co v takových případech dělat. Ale jako člověk, který to umí říct na základě lidských vztahů, soudě podle života, si myslím, že je potřeba hodně velké štěstí, aby lidé vystřízlivěli, ne jen aby se změnila nějaká vláda. Vláda se musí změnit, o tom se nebavíme, neříkám to v politickém kontextu. Mělo by se stát něco obrovského a radostného, aby se lidé chtěli zase uzdravit, protože člověk se nechce uzdravit, když jde o dlouhý, nepřetržitý klinický stav. Měla by se stát velká věc, aby lidé chtěli být zase zdraví.“
„Začátek roku 1988 měl spíše psychologickou rovinu, než aby to byl politický projekt. Nebyl vysloveně protisovětský a o nezávislosti, ale to, co jsme dělali, byla vzpoura proti Sovětskému svazu, protože jsme vznikli a vyrostli v zemi, kde byla hranice mezi tím, co se smí a nesmí. Generace starší než my trpěly mnohem víc: utlačované, zastřelené, generace genocidy, jejich potomci. Každý si stěžoval na něco jiného. Když začínal rok 1988, říkali jsme samozřejmě ‚Karabach‘ a jen ‚Karabach‘, ale zpětně jsem si uvědomila, že každý měl zděděnou stížnost na tu zemi, a ta vycházela z historie jeho rodiny.“
„V osmnácti letech bylo velmi obtížné představit si, jaký stát by mohl vzniknout po rozpadu impéria, a i když budu velmi upřímná, nijak zvlášť mě nezajímalo, jaký by byl, protože pro osmnáctiletou dívku, která byla velmi posedlá myšlenkou, nebyly konkrétní údaje důležité. Důležitý byl proces. Bylo pro nás šokující, že stát, který se zdál nekonečný, gigantický, byl monstrem, najednou nebyl přítomen. Jeho zničení bylo nemožné a my jsme byli v něm, byli jsme jeho součástí, byli jsme toho svědky. Ne, nepředstavovali jsme si, jaký stát bude, představovali jsme si jen, že už nebudeme pod kontrolou Moskvy. To ostatní si myslím, že si nedokázali představit ani ti starší než já.“
„Představte si osmnáctiletého, v Sovětském svazu vzdělaného, vychovaného a formovaného pionýra, studenta komunistické školy, jak stojí před ruskými vojáky, kteří se samopaly stojí na perimetru a obklopují budovu Opery. Stáli jsme tam, dívali se jim do očí a říkali: ‚Vypadněte z naší země!‘ a další ošklivé věci. V Sovětském svazu to bylo neuvěřitelné. A my jsme na ně křičeli a přitom plakali, nebyl to rozkaz jako za sovětských let, ale křik celým srdcem, utrpení v bolestech, křičeli jsme: ‚Pryč z našeho města!‘ Byli jsme nebojácní, byli jsme svobodní a možná i trochu blázniví.
Ano, byli jsme velmi svobodní, ale pak to zmizelo. V devadesátých letech, v těžkých dobách za vlády Arménského národního hnutí [první vládnoucí strana nezávislé Arménie], jsme už tak odvážní nebyli... Nevím proč, nedokážu říct proč. Protože možná je člověk statečný a nemyslí na to, že ho někdo porazí, nemá strach, když je v tom hnutí radost a jsme spolu, jsme spolu a šťastní. Ale v devadesátých letech už žádná radost nebyla, byla válka, ve městě byly prvky násilí.“
Lusine Hovhannisyan se narodila 22. května 1970 v Jerevanu, hlavním městě sovětské Arménie, do rodiny inženýra chemika a lingvistky. Studovala ve škole Naděždy Krupské, nynější škole č. 19, Nikola Aghbaljana. Její otec zastával protisovětské názory, matka žila do svých třiadvaceti let v Baku, hlavním městě sovětského Ázerbájdžánu. Oba rodiče pocházeli z bývalé Náhorněkarabašské autonomní oblasti, která je nyní mezinárodně neuznanou republikou Arcach. Lusine strávila značnou část svého dětství v Náhorním Karabachu. V roce 1987 byla přijata na Filologickou fakultu Jerevanské státní univerzity. V únoru 1988 začalo takzvavané karabašské hnutí, které mělo za cíl demokratizaci země, ale i připojení Krabachu k Arménii. Od prvních dnů byla Lusine spolu se svým otcem aktivní účastnicí hnutí.
V roce 1990 byla přijata Deklarace nezávislosti Arménie; 21. září 1991 se v Arménii konalo referendum a Arménie se prohlásila za nezávislý stát. V prosinci téhož roku se SSSR rozpadl a oficiálně přestal existovat.
Po absolvování univerzity získala Lusine práci v týdeníku Ankachutjun (anglicky Independence), který zahájil svou činnost v sovětských letech v ilegalitě. „Nezávislost“ byla prvním nezávislým periodikem, které v sovětské Arménii vzniklo. Později pracovala v televizních zpravodajských stanicích Hay Zinvor, AR, Shrjan, Ayjm a byla korespondentkou zpravodajských stanic Yerkir, Zham.am, Medialab a Hetq. V současné době působí jako sloupkařka v internetovém zpravodajství CivilNet a je známou arménskou řečnicí.
V roce 2018 vyšly memoáry Lusine Hovhannisyan „Rok má mnoho ročních období“ o její rodné vesnici v Náhorním Karabachu a v roce 2022 kniha „Jereva, Jereva, Jerevan“ [vzpomínky na Jerevan]. Lusine přeložila, upravila a sestavila deník inženýra Hovsepa Yuzbashyana, který se narodil ve městě Shushi, o událostech v tomto městě.
