Ing. Eva Hozmanová

„Charta byla vyhlášena v lednu 1977 a já tu nástěnku, ten plakát, jsem tam dala taky v lednu 1977, to byla jediná souvislost, která byla. Pochopitelně ten Disman, který vychoval Pavla Kohouta, Pavel Kohout s tím měl asi něco taky společného. Ten plakát jsem ale celou dobu… přišel mi to říct vedoucí, řekl mi, že přijede nějaký estébák a bude mě vyšetřovat, ale u něj, že to není taky zlý, než kdyby mě pozvali někam do hospody. Přišel a já celou dobu brečela, pochopitelně jsem se bála, co se mnou udělají. Brečela jsem, udělala jsem ze sebe ještě většího hlupáka, než jsem opravdu byla. Dopadlo to dobře, až na to, že jsem do roku 1989, což bylo dva a půl roku [ve skutečnosti 12,5 roku] nedostala přidáno, ale to se nechalo vydržet.“

„V roce 1968 k nám vtrhli Rusové a v Lovosicích nám zničili úplně novou silnici z Ústí [nad Labem] do Lovosic, protože po ní jely tanky. My jsme se snažili, aby v Lovosicích netrefili, tak jsme strhávali cedulky a čísla z domu. Všude po Lovosicích byly různé nápisy, nejen po Lovosicích, ale také v Chomutově, kde byl zrovna můj šestiletý syn, který neustále nadával babičce, že neumí rusky, a že mu nepřečte nápisy, že to chce vědět. Do telefonu jsem mu říkala, že se to jmenuje: ‚Lenine vzbuď se, Brežněv se zbláznil! Lenin, prosnis', Brezhnev soshel s uma.‘ Maminka říkala, že si to stejně nebude pamatovat. Byli jsme rádi, že vůbec zavolali, protože asi týden jsme s nimi neměli telefonní spojení.“

„No, a jeden kolega mně dal kalendárium z dubna 69. Aniž bych si to prohlídla, že jo, pochopitelně, tak ani nevím, jestli bych na to zareagovala, tak jsem to tam vyvěsila někdy v 77., v dubnu, což byl průšvih. Kdyby to bylo dřív, tak to asi tak velkej průšvih nebyl. A tam bylo, že 30. dubna se narodil Miloš Disman, kterej vychoval tak vynikající žáky, jako byl Karel Kyncl a Pavel Kohout. A někdo to odnesl nahoru řediteli a byl z toho velkej průšvih tenkrát. Sice, vyslýchali mě nahoře, kdo mi to dal, a já jsem tam akorát brečela. Jak říkám, kolegu jsem nechtěla prozradit, tak co jsem měla dělat... A tak nakonec to ještě dopadlo dobře, akorát jsem měla do toho devětaosmdesátýho roku absolutně zakázanej postup, nedostala jsem za těch dvanáct roků vlastně ani korunu přidáno. Ale měla jsem velký štěstí, že ten kádrovák, kterej tam byl, tak ten byl takovej mírnější. Ten druhej byl zrovna v tý době tři měsíce v lázních. A pak jsem se doslechla od kamaráda – ale až v devětaosmdesátým – že by mě bejval na hodinu vyhodil. Ale říkám, nedala jsem to tam záměrně. No, ale největší legrace na tom je ta, že mně tu nástěnku nechali, protože vrchního dohlížitele nad těma nástěnkama dělal právě ten můj šéf.“

„No, byla jsem doma, protože jsem měla v podstatě šestiletý dítě, že jo. Ale pamatuju se na to, asi jsme nespali, z nějakýho důvodu, asi už jsme slyšeli ta letadla, nevím. Ale že jsme si pustili rádio a slyšeli jsme Hoffmanna, jak říkal, aby prostě lidi nepanikařili a že se nic neděje a tak dále. Takže vlastně než jsme jeli do práce ráno, tak už jsme věděli, že už je prostě konec. A pamatuju se na jednu velice nepříjemnou věc: jak sem jeli z Ústí tankama Rusové, tak rozjeli tu nově postavenou silnici, ale úplně ji rozjeli, že se to snad fakt opravovalo až po dvou letech. Ale pamatuju, potom už si pamatuju několik věcí: jezdili jsme pochopitelně v tom tejdnu, jak odvezli Dubčeka a spol. do Ruska, tak jsme jezdili pomáhat na chmel. A někde na chmelnici jsme poslouchali, že jo, tranďáky a teď zabloudil tam nějakej sovětskej voják s tankem, teď asi dvakrát nebo třikrát to objel, to můžu říct, že to jsme měli opravdu velkej strach.“