„My jsme si všichni museli říkat soudruhu. Zezačátku nám to bylo velmi obtížné jako mladým lidem říkat profesorovi soudruhu. Měli jsme tehdy na ústavu jednoho mechanika, který se vyučil ještě u Siemense a byl to takový vážený pán, nesmírně šikovný. Co jsme potřebovali, to on nám udělal. Tehdy nebylo možno něco si zakoupit, přístroje, nebo upravit. Byl nesmírně šikovný. Jednou jsme se tak sešli a něco se potřebovalo, tak pan Bartůněk byl taky přivolán. Jeden kolega ho oslovil ‚pane Bartůňku‘ a profesor Herčík řekl: ‚A proč neříkáš soudruhu Bartůňku?‘ A ten kolega řekl: ‚Soudruhu profesore, já mám úctu k jeho šedinám.‘ A profesor vtipně řekl: ‚A úctu k mé pleši nemáš?‘“
„Já to nevím, jestli mě sledovali nebo nesledovali. Fakt je to, že před mou první zahraniční cestou, když jsem dostala mezinárodní stipendium Atomové agentury, tak že někdo od policie přišel a mluvil se mnou nebo chtěl mi dávat nějaké instrukce nebo co, ale hlavně zdůrazňoval, že se musím vrátit a že nesmím emigrovat.“ – „Naopak nějaká snaha získat vás...“ – „Ne, ne, to bylo jenom jednou a já jsem z toho měla nepříjemný pocit, ale naštěstí mě už nikdy potom nekontaktovali.“
„No ten návrat nebyl zrovna příjemný. První náraz byl ten, že mě okamžitě vyhodili ze strany, protože jsem byla ve Spojených státech. Byla jsem vedoucí Oddělení molekulární biologie, tak tuto funkci jsem nesměla zastávat. Potom nastaly problémy, když moje děti dospívaly a hlásily se na vysokou školu, konkrétně na lékařskou fakultu, tak já jsem byla ta černá ovce, která jsem jim kazila posudky. Ale i přesto jsem zase za svoje děti bojovala, a tak se podařilo, že moji syni vystudovali nakonec lékařskou fakultu.“
„Byla jsem celkem normální studentka, nebyla jsem žádný výtržník. Jednou jsem přišla ze školy domů a otec mě přísně napomenul a řekl, co jsem ve škole provedla, že je předvolán k řediteli. Já jsem se dušovala, že jsem opravdu nic neprovedla, že si nejsem ničeho vědoma. Otec musel do školy jít, k řediteli, a když se vrátil, tak byl poměrně klidný a vzal si mě do jiného pokoje a začal se mnou velmi klidně hovořit, že je doba vážná, těžká a že já to ani všechno nevnímám a že musím být klidná. Potom jsem se ptala, co jsem udělala. No, učili jsme se zdravit Heil Hitler a já jsem se u toho smála.“
Onkoložka a radiobioložka docentka MUDr. Zdenka Hradečná, CSc., DrSc., se narodila 27. ledna 1927 v Brně. Otec František Hradečný byl praktickým lékařem, matka Marie, rozená Šujanová, byla vzděláním učitelka. Dědečkem pamětnice byl významný brněnský historik a pedagog František Šujan. Když byly Zdence Hradečné čtyři roky, její matka zemřela a od té doby se na její výchově významně podíleli prarodiče. Zdenka Hradečná absolvovala Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V 50. letech se stala první ženou v Československu, která pracovala s elektronovým mikroskopem. Provdala se za doktora práv Vlastislava Filkuku a narodily se jí dvě děti. Dlouhá léta pracovala v Biofyzikálním ústavu Československé akademie věd v Brně, kde vedla oddělení molekulární biologie a zkoumala účinky ionizujícího záření. Během 60. a 70. let se zúčastnila mnoha stáží a zahraničních pracovních pobytů v prestižních vědeckých ústavech. Po roce 1989 pracovala v McArdlově laboratoři pro výzkum rakoviny na Lékařské fakultě Wisconsinské univerzity v Madisonu v USA. V roce 2020 jí byla udělena Cena města Brna pro rok 2019. Zdeně Hradečná zemřela v roce 2024.
Ferdinand Herčík (7. 5. 1905 Praha – 20. 1. 1966 Brno) – biofyzik, radiolog, zakladatel Biofyzikálního ústavu ČSAV. Paní Hradečná dlouhodobě pracovala pod jeho vedením na Biofyzikálním ústavu ČSAV.
Ferdinand Herčík (7. 5. 1905 Praha – 20. 1. 1966 Brno) – biofyzik, radiolog, zakladatel Biofyzikálního ústavu ČSAV. Paní Hradečná dlouhodobě pracovala pod jeho vedením na Biofyzikálním ústavu ČSAV.
