Ludvík Hradílek

„Instinktivně jsem uhnul na druhou stranu, značení tam nebylo skoro žádné. Jedu, najednou kolem mě zdi a ze všech stran se rozsvítily reflektory. Přijel jsem přímo před bránu věznice! Všichni policajti, kteří předtím stáli na křižovatce a normálně hlídkovali, přijeli za námi a zastavili. A ti tři, které jsem měl v autě, byli úplně ožralí. A já jsem si říkal, že to je úplně v háji. Vezu cyklostyl, a přijedu přímo do Leopoldova. Oni se ptali: ‚Tak chlapci, odkud jedete?‘ – ‚Z Maďarska.‘ Chtěli pasy, prohlídli si je a pak se ptali, co vezeme. Otevřel jsem kufr a oni se hned zajímali, co je v té tašce, a otevřeli ji. Bál jsem se říct, že to je cyklostyl, tak mne v tu chvíli napadlo odpovědět, že satinýrka. ‚Ahááá, a kde jste to vzal?‘ – ‚Koupil jsem ho na bleším trhu.‘ – ‚A máte nějakou účtenku?‘ – ‚Ne.‘ – ‚A kde jste na to vzal peníze?‘ – ‚Dal mi je kamarád.‘ Už jsem se do toho úplně zamotával. ‚To je zajímavé, tak to vyndejte. A co tady máte dál?‘ Jeden z těch kluků měl v kufru ohromnou videokameru. A já jsem jenom periferně viděl, jak se ti opilci potácejí z auta, postupně couvají a nechávají mne tam o samotě.“

„Na určené místo jsme šli asi pět kilometrů do kopce. Scházeli jsme se pod Sněžkou u nějakého rozcestníku, stál tam pohraničník a na odpočívadle sedělo pět Poláků. Takových pět usměvavých, sympatických Poláků, kteří s sebou měli úplně stejný batoh jako my. Modrou krosnu s kovovými přezkami. Pod dohledem pohraničníka jsme postavili naši krosnu vedle jejich a tak jsme tam seděli. Potom jsme začali konverzovat, aby to vypadalo, že jsme se zrovna náhodou potkali. Oni měli nějaké pití, tak jsme i popili. Nakonec jsem vzal ten jejich batoh, hodil si ho na záda a vyrazili jsme. Ale ten batoh! Vážil snad třicet kilo, byl úplně naditý a já jsem ho nemohl unést!“

„Najednou z toho křoví vyskočil pohraničník. A říká: ‚Stát! Kdo jste?‘ – ‚Jsme čeští turisté.‘ – ‚Ale tady nesmíte chodit!‘ Řekli jsme mu, že víme, že jsme si chtěli jenom zkrátit cestu. A on chtěl doklady. Tak jsem mu ukázal občanku, ale potom ji chtěl i po Sašovi Vondrovi. A Saša mu řekl, že ji nemá, čímž samozřejmě vzbudil pozornost. ‚Co máte v tom batohu?‘ zeptal se pohraničník. Tak se tam kouknul a povídá: ‚Knížky, jo? No tak jděte...‘“

„Přišli a bylo jich tolik, že se nám ani nevešli do kuchyně, takže museli stát venku. Bylo to asi v šest hodin ráno. Do toho začalo řvát dítě, tak ho manželka šla přebalit. Během přebalování do plínek tajně zabalila letáky Českých dětí. Ještě na ně zařvala, ať si zují boty, a oni si je opravdu zuli, což bylo samo o sobě znakem toho, že to nebude nic až tak ostrého. Že prý jdou za tím panem Vondrou. My jsme jim řekli, že tam není, tak se ptali, kde bydlí. Vymysleli jsme si, že Saša bydlí v dětském pokoji. Tak šli do dětského pokoje, kde byly tři děti, jedno z nich řvalo. Já estébákům řekl, že musím jít nakrmit slepice. Šel jsem do kůlny a vzal svoje negativy a celou tu krabici hodil sousedovi přes plot. To bylo jediné, o co jsem měl strach. Byly tam negativy z celého Revolver Revue, mohli mi to kvůli tomu spočítat.“