„S tatínkem jsme byli blízko Škodovky a jenom vím, že když to lítalo a padaly bomby, tak jsme leželi na kraji silnice a chodníku blízko továrny Asapu.“ – „V kterém místě to bylo? U rolnické školy?“ – „Bylo to v blízkosti rolnické školy. Zajímavá situace byla na Škodovce, že jedna bomba trefila oddělení, kde tatínek dělal. Zajížděcí oddělení bylo zničený. Moc dlouho se potom restaurovalo. Zajímavá byla třeba situace, že v době náletu moje babička Linhartová byla v Habeši u našich na návštěvě a odcházela do místa, kde žila na bytě, naproti Benešově škole u Vinšů. Padaly bomby, když šla okolo Škodovky, lítalo to okolo ní. Když došla k Vinšům, tak jí říkali: ‚Paní Linhartová, pojďte do sklepa, vždyť je nálet.‘ Jí se dvakrát nechtělo, ale šla. A jak došla do sklepa, tak na sousední barák padla jedna bomba. To byla zajímavá situace.“
„Když sem přišli němečtí vojáci, tatínek přijel za mnou domů. Já šel v tu chvíli do školy. Tatínek mi říkal: ‚Dávej pozor, je tady německá armáda, a v tu ránu je nařízeno, že se začíná jezdit vpravo.‘ Chodil jsem okolo restaurace U Měšťáků do Hřbitovní ulice, tou do Benešovky.“ – „Pane Hrůšo, mě by zajímalo… ocitli jsme se ve vašem vyprávění v období druhé světové války a víme, že v Mladé Boleslavi byla silná židovská menšina. Máte nějaké vzpomínky na židovské spoluobčany nebo spolužáky z Benešovky?“ – „Židi byli tehdy soustředěni na hradě, měli takovou oázu a neměli to pochopitelně lehké. I v Habeši bylo několik židovských rodin, které neměly lehký život.“ – „Znal jste je osobně?“ – „Některé jsem znal i osobně. Nevzpomenu si už na jméno. Jejich děti byly mého věku a v Habeši jsme se dost kamarádili.“ – „Jak jste potom prožíval, že museli odejít do Terezína?“ – „Nebylo to pro nás lehké, když jsme věděli, že byli odvezeni do Terezína, a všeobecně víme, co tam měli za život a jak s nimi bylo zacházeno.“ – „Vrátili se někteří z těch, které jste znal?“ – „Nepamatuji si, kdo se vrátil. To si nepamatuju nikoho.“
Vlastimil Hrůša se narodil 19. listopadu 1931 v Mladé Boleslavi. Jeho otec pracoval jako vedoucí zajížděcího oddělení v boleslavské automobilce, matka jako krejčová. Ke konci druhé světové války, 9. května 1945, se s otcem ukrýval podél silnice během bombardování Mladé Boleslavi, které provedlo letectvo Rudé armády. Pamětník vyrůstal poblíž hřiště fotbalového klubu SK Aston Villa Mladá Boleslav a také za něj v mládeži hrál. Chodil do Sokola i do Skauta, mládí trávil především sportem. Po maturitě na boleslavském reálném gymnáziu se rozhodl studovat Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy se zaměřením na přírodní vědy. Od roku 1955 působil jako učitel na různých místech, nakonec zůstal až do svého odchodu do důchodu na pražských Vinohradech. Od Boleslavského deníku získal v roce 2006 zvláštní cenu fair play za celoživotní přínos pro rozvoj sportu v regionu. V roce 2022 žil v Mladé Boleslavi. Zemřel 15. dubna roku 2024.
