Josef Hubený

"Oni si nejdřív mysleli, že jsme Němci. Nerozuměli nám, a tak až později, když jsme se s nimi sblížili, jsme jim řekli, co jsme zač, odkud jsme a proč nás vystěhovali. Potom už se s námi bavili normálně. Naše ženy hned začaly ve svých krojích chodit do kostela, děcka za nimi utíkali a smáli se, že jsou cikánky. A přitom byly tak hezky oblečené, jenže oni tomu nerozuměli. A taky jsme neměli žádné kamarády. To bylo asi to nejhorší, že jsme ztratili ty naše, ani jsme se s nimi nemohli pořádně rozloučit. Já jsem měl jednoho velkého kamaráda, spolužáka Petra Ivančiće. S ním jsem se ani nerozloučil. Napsali jsme si, až když jsem se ženil, v roce 1960."

"Můj táta měl hrozné štěstí. I když to byla taková hrůza, že chlapi museli jít do války, tak, to málokdo ví, když se narodilo čtvrté dítě, tak existovalo nařízení, že obzvlášť ten, kdo byl hospodář, získal na tři roky odklad od vojny. Aby mohl zůstat u rodiny. A to mu zachránilo život. Protože jinak by musel narukovat hned v tom devětatřicátém, šel by do Ruska, ke Stalingradu, a už by se nevrátil. Tak pak jen chodil tady po Evropě. Byl nasazen v Řecku, tma bojoval proti partyzánům, měl za úkol chránit německé sklady. Tak to naštěstí přežil. Pak byl nemocný, byl v nemocnici, no a nakonec skončil v americkém zajetí ve Francii. Asi rok byl v lágru, pak ho poslali domů, v Plzni ho znovu zavřeli a musel budovat rozbombardovanou škodovku. Domů se vrátil v roce 1947."

" V polovině srpna 1948 nás stěhovali. To už byly nějaké rodiny pryč, ale v této, druhé vlně, šli pryč ti praví Chorvati. Ti, kteří neměli ani polokonfiskát, ani konfiskát, ale měli státní občanství. Tak je vystěhovali, a nic jim nepomohlo, ani státní spolehlivost, ani státní občanství. Navzdory tomu všemu je vyhodili. Tu státní spolehlivost několikrát prověřovali. Já jsem to našel v archivu, mému otci asi osmkrát nebo devětkrát dali, že je spolehlivý, pak mu to zase sebrali, že spolehlivý není. No byla to hrůza. Možná, později jsem si to vysvětloval tak, že jsme byli příbuzní s těmi Hubenými, kteří byli spříznění s tím Krajíčkem, komisařem. Tak možná že on to vždycky dovolil, ale ti nahoře to zase sebrali. Tak se to osmkrát nebo devětkrát vystřídalo. No, velmi jsem se divil, co všechno jsem v tom Mikulově našel. Okres vydával negativní potvrzení, zástupce to mohl změnit. Tak to bylo. Státní spolehlivost na občanství."

"Ti takzvaní partyzáni byli komunisti, s partyzány neměli společného vůbec nic. Jen se za ně prohlásili. Oni tři byli posláni do Nového Přerova a mohli si s Chorvaty dělat, co chtěli. Ti, co je k nám poslali, jim řekli, že Chorvati jsou nespolehliví na hranici, že bojovali s Hitlerem a že se s nimi má zacházet jako s Němci. To byla ta úplně největší chyba, co se stala. Chorvati sice bojovali ve wehrmachtu, ale v Sudetech zůstali proti své vůli. Za Hitlera bojovat nechtěli, ale kdo byl v Sudetech, tak bojovat musel, jinak by to odnesla jeho rodina. S tím se nedalo dělat nic. Nejhorší pak ale bylo, že ti partyzáni, ne jen v Přerově, ale i v těch druhých dvou vesnicích, že si s těmi lidmi mohli dělat, co chtěli, a nikdo proti tomu nesměl vystoupit."

„No a pak jsem byl svědek, když celou tu hranici stavěli. Za několik dnů postavili dráty na pravé, tedy rakouské straně. A když to bylo hotovo, tak Rakušané protestovali, jakým právem staví plot na jejich straně hranice? Ať si ho postaví na svojí, na levé. Tak Češi přemýšleli, a že mají pravdu, že tak to celé předělali na svou stranu hranice. Jenže tehdy to byly jen dráty, do kterých ještě nepouštěli elektriku. Lidé, kteří utíkali, tak to buď jen přestřihli nebo podlezli, tak naši po nich pak stříleli, jenže to už byli na rakouské straně. Tak Rakušáci zase protestovali, že proč střílejí lidi na jejich straně hranice? Na to nemají právo! A tak se zase zamysleli a drát zase přemístili, tentokrát tak o dvacet, třicet metrů na naší straně. A teď, když někdo utíkal, tak ho zastřelili na naší straně.“ „A to jste viděli?“ „To jsme sledovali. Když byla ta slavná revoluce, když měli moc, tak hned po únoru postavili drát. A než nás vystěhovali, tak tady tohle všechno museli udělat. My jsme viděli, co tam všechno dělají za hlouposti.“ „A to stavěli vojáci?“ „Vojáci to stavěli, zadarmo, ale byla s tím hrozná práce. No a pak, za pár let, to ještě zdokonalili: hranice šla podél terénu, tak padesát, sto metrů od skutečné. Lidi tam sice měli pole, ale už se tam nedostali, protože tam byla hranice. No a pak tam byly dva dráty, mezi tím se vláčilo, aby bylo vidět, jestli tam nikdo nešel. A při tom velkém drátu byla také podél celé hranici vybudována asfaltka, taková dálnice. Ta byla i osvětlená, a elektrika se používala i do drátů. A pak Rakušané zase protestovali, jednak že to není normální, zabíjet lidi elektřinou, a taky že tam zahynulo hodně zajíců a zvěře. Tak to za pár let vypnuli. Ta elektřina byla strašná.“

"U nás (v Novém Přerově) to bylo jinak než u ostatních Chorvatů. Nový Přerov se stěhoval v roce 1948 a bylo to velmi těžké. My jsme ani nevěděli, kam nás nastěhují, pořád nám to tajili, až do posledního okamžiku. Později jsme se dozvěděli, že ti ostatní, co se stěhovali z Jevišovky a tak, o rok později, v roce 1949 nebo 1950, tak že se mohli jít podívat, kam je vystěhují, a dokonce si mohli i vybrat. To u nás nebylo možné, bylo to tajné. A ještě platilo nařízení, že v jedné vesnici nesmí být víc než tři rodiny, to aby se Chorvati rychle počeštili, aby se sžili s českým živlem a tak rychle zanikli."

"Bylo kolem toho hodně důvodů. Ta oblast, kde Chorvati žili, byla velmi bohatá. Lidé byli pracovití, a tak se uměli uživit, byli soběstační. Na poli toho dokázali hodně vypěstovat a doma zase chovali dobytek, tak neměli nouzi. Jenže po válce to viděli komunisti a ti noví osídlenci a chtěli jejich majetky nějak získat. A pak byla hlavní otázka politická. Aby to nějak zdůvodnili, tak řekli, že Chorvati nejsou spolehliví na hranici. Že drží s Němci, tam to teda byli Rakušani, a že s nimi mluví německy. To byl ten důvod. Však proč by s nimi nemluvili, když to předtím bylo Rakousko-Uhersko. Druhý stát nebyl, naši lidé žili tam, chodili do školy, tak se naučili německy a domluvili se s nimi. Takže to byl hloupý důvod pro to je vystěhovat, ne? A také se ukázalo, že na druhé straně hranice nebyl nepřátelský německý, tedy rakouský stát, ale až do roku 1955 tam byli ruští vojáci. Takže to taky nebyla pravda. A tyhle důvody se uváděly. I když to nebyla pravda, tak kvůli tomu nás vystěhovali."

"Tak bylo to dobré. Jen je škoda, že to v tom devětatřicátém skončilo. Tam začala ta velká chorvatská tragédie. Chorvati se dostali proti své vůli k Němcům, tím pádem museli narukovat, a tolik chlapů, jak je někde zaznamenáno, až tři sta třicet chlapů z těch tří vesnic padlo. Kdo by šel někam dobrovolně bojovat, když věděl, že tam zemře? Tak tam začal ten zánik naší menšiny. Chlapi padli, pro komunisty pak už bylo snadné ten zbytek, matky, děti, staré lidi a těch pár mrzáků, kteří se z války vrátili, vyhodit. Nemohli se nijak bránit, chudáci."

"Nový Přerov se začal stěhovat v srpnu. Nejvíc lidí bylo vystěhováno hned ten první měsíc, a v září šli potom ti ostatní. Za ty dva měsíce bylo vystěhováno více jak sto rodin, potom následoval Frélichov a nakonec šlo Dobré Pole. S těmi lidmi v Pasece jsme vycházeli dobře, oni za to nemohli. Oni o tom vlastně ani nevěděli, já jsem tehdy poznal první velký český podraz na člověka. A to takový, že ho dotyčný, Franta Dostalík, který na domě bydlel, málem ani nepřežil. Ti ostatní to měli ještě horší, ti, co přišli do Huzové. Tam se stávalo, že přišli na grunt, který jim byl přidělen, ale už tam před nimi byli i dva, tři hospodáři, kteří všechno vykradli, že ani střecha nebyla v pořádku, okna rozbitá a tak dále. Všechno si museli spravit. Ten náš dům v pořádku byl a mohli jsme hned začít hospodařit. Měli jsme velké štěstí. Ti, kteří byli vystěhovaní výše, to měli ještě horší. Na severní Moravě to bylo ještě horší, co vím třeba ve Vojtíškově nebo v Radkově. Tam to bylo po Němcích, kteří byli vystěhovaní, všechno rozbité a lidé museli začít hospodařit úplně od nuly. Statky, které byly úplně rozbité, museli nejprve zachránit a až pak mohli pracovat dál."