„…a jeden zážitek, kdy nám teda nebylo příliš dobře, byla hlídka na hranici. Naše družstvo naložili na Tatru 805 a odvezli nás na hranice s Maďarskem. Bylo to jako ze špatného filmu, vlevo byla jakási zřícenina hradu, nad tou zříceninou hradu byl srpek měsíce. Byli jsme informováni, že kousek od nás je četa pohraničníků, asi 20 chlapů, a že okolo půlnoci tam k nim půjdou s várnicema, abysme o tom věděli, a že asi v jednu hodinu v noci půjde Maďar z Maďarska, kterej půjde do Fiľakova do továrny. Ze Salgótarjánu se ozývala střelba, občas, a my jsme stáli u potoka, roztáhli jsme se do linie a vyhloubili jsme si okopy, a když jsme měli asi 10 cm, tak začalo pršet, tak jsme nad těma kalužema stáli, dali jsme si přes sebe celty a čekali jsme. Bylo nám 19, nebylo to příjemný a řekli jsme si: tak co budeme dělat, 12 km od nás jsou naši, nás je tady šest a víme, že kousek od nás se vzbouřilo maďarské politické a tankové učiliště, byli na straně kontrarevoluce. A ti že maj snahu se podél naší hranice prostřílet na Vídeň, taková byla informace. Takže nám nebylo dobře, když jsme si uvědomili tu sílu, která by proti nám šla. Dopadlo to tak, že v jednu hodinu houkala sova, jestli to byl signál, srpek měsíce, slyšeli jsme klencání. A najednou vidíme, jak se támhle vynořuje temná postava z maďarský strany, tam byla taková cesta. Postava přišla k nám, my jsme znali jeho jméno, on řekl to jméno, byl to nějakej Kelemen, pustili jsme ho a nic se nedělo. Ráno v šest hodin pro nás přijela 805ka a v tu dobu už Rusové nastoupili a po rumunských a našich hranicích udělaly tankové divize kleště před Vídní a ti vzbouřenci se tam neprobojovali.“
